Koncem zimy se už nemůže dočkat. Strká semínka do všech volných květináčů i bedýnek a už se těší, jak přijde jaro a začne okopávat záhonky a sázet a sázet. Jenže letos jaro přichází nějak divně brzy a zahradník nevěří, že si z něj počasí nedělá srandu. Jo, jo, já zasadím a koncem března udeří mrazy, někdy přece udeřit musí, jinak bude přemnožený škůdce. Mrazy nepřišly. Začátkem dubna se odhodlá a sází a sází s pocitem, že škoda každého kousku půdy, která přijde nazmar. Takže každá návštěva trhu a místního zahradnictví znamená další sazenice...
Zasazené rostlinky se také asi ještě bojí, na rozdíl od plevele, který drze leze a dusí, co se dá. Hlavně ten protivný pýr, který místo jednoho přetrženého kořene jich má najednou šest. Když zrovna nebojuje s plevelem, obchází zahradník sad, okukuje květy na ovocných stromech a modlí se, aby pršelo jen tak akorát a ty květy, co vyrazily všechny najednou, stihly včely opylovat včas. Po česneku začínají lézt červení broučci a zahradník se poprvé rozhodne poslechnout rady zkušenějších, přestože léta odolával chemii. Jenže proti hnusným larvám, které se podobají lidskému lejnu a úplně stejně se mažou, když je už několikátou sezónu pracně z toho česneku sbíral nebo se je snažil polévat extraktem z kopřiv (jedna marná babská rada), nakonec s výčitkami svědomí použije Karate. Česnek se uvolněně nadechne a povyrazí i přes jeho černé svědomí příznivce přirozeného pěstování plodin.
Jaro je v plném proudu, bohužel i déšť, který zničil polovinu květů na stromech a zahradník doufá, že tu polovinu, co zůstala, nesežere škůdce, kterého je letos opravdu nadbytek, takže poprvé vylezl i k němu na kopec. A pak je zase sucho a voda ve studni na polovině, na které bývá až tak koncem žhavého července. Ještěže nachytal spoustu vody do dešťových barelů a tak se tahá s konvemi po poli, kde zalévá dýně, které tu vodu hltají a hltají. Po dvou měsících sucha, věčného zalévání dvakrát denně a katastrofických zpráv v médiích o tom, jak nebude žádná úroda, začíná konečně pršet. Jenže místní zahradníci a zemědělci se asi modlili až příliš, takže teď pro změnu prší pořád. Studna je najednou plná až moc a po dvoře tečou proudy vody, na které je zvyklý začátkem jara, kdy na loukách nad domem taje sníh, který letos vůbec nebyl. Až ten proud vyplaví i studnu, takže než ji vyčistí, musí vozit pitnou vodu od sousedů, kteří mají místní vodovod. Chvíli pršet přestane a zahradník zjistí, že jeho opečovávané rostlinky sice vydatně povyrazily, ale plevel ještě více, takže je přes něj ani není vidět a rajčata začínají plesnivět. Pomalu se na sebe začíná zlobit, že toho zasadil nějak moc a co nespotřebuje, rozdává po sousedech, od kterých zase dostává rajčata, protože jim nezplesnivěly. Studna je vyčištěná a znovu přijde přívalový déšť. A tak zase vozí vodu od sousedů a přemýšlí nad tím, že studnu bude muset nějak lépe ohradit a nechat vykopat odvodové trubky kolem domu, aby se už nikdy nemusel brodit po dvoře.
Přichází podzim. I když nejsou žádné švestky, těch bylo zase vloni až moc, jablka se červenají skrz listí a začínají padat. V noci se mu zdá, že má místo pravé ruky česáček a a ta levá jen marně vykukuje z laviny plodů, které ho zasypaly. Už přestává věřit, že se mu podaří všechno sklidit, protože kam se podívá - jabka, jabka, samá jabka... Přijde prudký vítr a úroda vlašských ořechů se octne na zemi. Až přestane konečně pršet, půjdu je posbírat, sakra, měl jsem je už začít oklepávat, jenže copak byl čas, řekne si zahradník. Jenže to samé si řekli místní divočáci, kterým déšť nevadí a sklidili za něj. Nezbyla po nich ani skořápka a zahradník, který si původně myslel, že bude mít těch ořechů víc, než potřebuje a nasliboval je široko daleko, je rád, že má aspoň bedýnku. "Svině jedna, počkej, prásknu tě myslivcům!" Nadává, když obcháží porytou půdu pod stromy, ze kterých už opadalo listí a doluje aspoň nějaký ořech. Jablka dál padají a zahradník lítá mezi sadem, moštárnou a sklípkem s rostoucím počtem plných voňavých beden. Ve kterém se ale zabydlela drzá myš a zřejmě se domnívá, že se octla v myším ráji. Hoduje a hoduje. Když zahradník zjistí, že dokonce vyžrala i tu pracně nainstalovanou kůrku chleba v pasti, past je pořád prázdná a myš nikde, opět se v něm probudí krvežížnivost, zavře do chlívka vzpouzející se kočku a poprvé drží pěstí Tomovi místo Jerrymu. Kočka vypuštěná ze sklípku se raději schová na pár dnů na půdě, asi se v té tmě bála a zahradník koupí modernější pasti, do kterých nastraží vlašský ořech, jak mu poradila paní v obchodě, tomu prý neodolají. Ořechy jsou stále na místě a myš nikde. „No počkej,“ volá mstivě, „stejně na tebe dojde!“
Jablka jsou už sklizena, přichází čas hrušek. Ještě chvíli je nechám, řekne si zahradník, ať ještě zrají. Jenže pak přijde uragán. Po probděné noci, kdy se bál, že nevydrží střecha a připadal si jako v tunelu, kterým projíždí rychlík, se projde sadem a zjistí, že pod stromy, ze kterých vítr serval i většinu listí, je žlutá záplava. A že divočáci byli zase rychlejší a začali sklízet. A tak sbírá a sbírá, sklípek je plný a voňavý, kudy chodí, tudy rozdává hrušky, které se musí rychle spotřebovat, protože jsou padané. Myš není pořád v pasti, ale aspoň na něj už drze nevykukuje za plnou bednou a zahradník doufá, že se raději odstěhovala.
Jednoho dne se zahradník projde kolem domu i sadem a ani nevěří tomu, že už vážně není co sklízet. Celý sedřený se usadí u kamen a konečně vydechne s pocitem, že je po podzimu a přišla zima, ve které nemusí zalívat, plít a sklízet a jenom může v klidu přikládat do ohně dřevo, které v létě nechal pořezat a naskládat do dřevníku, protože to už by fakt nedal.
A pak je únor a zahradníkovo loňské předsevzetí nasázet toho raději polovinu nějak bere za své. Vytáhne truhlíky a sáčky se semeny a už se zase těší na jaro...
No, nebyl to krásný zahradníkův rok?
