Důvodů nákupu čím dál větších čísel oblečení je mnoho. Třeba tzv. „otylost nevinných“ (tak nazývá jeden můj kamarád pozoruhodný jev, kdy ve fungujícím novém vztahu jedinec přibírá a přibírá, neb má vedle sebe spokojeného a tím pádem jistého partnera, už se nehoní po nočních podnicích a akcích pro nezadané, náročných jak na peněženku, tak na fyzičku, po večerech tráví vydatnou, s láskou připravenou večeři na pohovce a občas si ještě přidá...).
Podobným důvodem je i postupující věk a v mém případě i život na slovácké vesnici. Tady se totiž neustále něco slaví, každý svátek či pátek a čím víc máte známých, tím více oslav absolvujete, přičemž se postupem doby přestanete divit tomu, jak se stoly prohýbají pod jídlem mohutně zalévaným místní medicínou, kterou když neochutnáte a následně nepochválíte, tak urazíte. A že slova doprovázená přecpaným funěním: „Ne, děkuji, už opravdu nemůžu“, jsou jen další pobídkou, aby vám zase naložili. Společenský život je tu prostě ještě náročnější na játra a zažívací trakt, než ve městě. Že se z nás stali opravdu vesničani, jsme si uvědomili ve chvíli, kdy jsme přijali pozvání na oslavu v brněnském paneláku, kam jsme vzhledem k nedostatku času dorazili s kručícími břichy a původní záměr někde se po cestě raději najíst zavrhli se slovy: „Však jdeme na oslavu, aspoň budeme mít místo.“ No, místo zbylo, protože čtyři jednohubky na osobu, chipsy a slané oříšky už prostě nedokázaly zaplnit naše roztažené žaludky. Což není urážka hostitelky, ale spíše známka toho, že jsme si v novém domově zvykli asi příliš:-)
Když se tyto tři výše zmíněné důvody spojí, nelze se divit tomu, že se po nějaké době nevejdete ani do nejvyššího čísla nabízeného oblečení, že zavazování tkaniček je čím dál namáhavější a mezera mezi stolem a židlí stále užší a vy prostorově náročnější, takže stále častěji při pokusu protáhnout se mezerou, kterou jste dřív proklouzli jako laňka, shodíte pár skleniček a připadáte si jako slon.
Takže si řeknete DOST a tradiční novoroční předsevzetí ZHUBNU vezmete konečně vážně. A začnete se ptát, JAK. Pro mne byla inspirací kamarádka, která se po půl roce objevila v našich dveřích jako úplně nový člověk, o mnoho kil lehčí a o mnoho kil spokojenosti těžší. Pomohla jí návštěva výživové poradkyně, která jí sestavila jídelníček, přeskládala stravovací návyky a hlavně naučila jíst po malých dávkách a častěji. A počítat si kalorie. Když to dokázala ona, tak to dokážu taky, dupla jsem si a vyhledala nejbližší výživovou poradkyni.
Týden před setkáním jsem si zapisovala každé sousto a jeho hodinu žvýkání, abychom společně přišly na to, že jím úplně blbě a svoje tělo tím pádem nutím se mým nezdravým stravovacím návykům bránit ukládáním zásob tuku. Zvážila mne, změřila mne, všechno vysvětlila a odkázala na mou momentálně nejoblíbenější webovou stránku: kaloricketabulky.cz. A taky mne bude pravidelně kontrolovat a znovu vážit a měřit... Vedu si stravovací deníček s přesnými časy a dávkami, počítám a počítám, poprvé v životě studuji kalorické hodnoty zakoupených jogurtů a spol., kupodivu až tak netrpím a těším se, že si dalších deset let nemusím kupovat nic na sebe, protože postačí jen sáhnout do zásob uložených ve skříni se slovy: „Do toho zhubnu.“ A šíleně štvu své okolí.
Najednou jsem totiž objevila Ameriku a jako dietní Kryštof Kolumbus mám neustálou potřebu sdělovat všem ve svém okolí, jak to skvěle funguje, jak se najednou cítím skvěle, co jím a co nejím, že tohle si opravdu nedám a toho jenom trochu, fakt mi už nenalévejte, víte, kolik má to víno kalorií? Není tady další voda? Původně jsem se totiž domnívala, že se po zahájení diety stanu nejoblíbenějším hostem sezóny, protože sním jednu kedlubnu, vypiju dvě deci bílého a vybyde víc na okolí. Opak je pravdou. Jak jsou okolní hosté čím dál ovíněnější a oslivovicovaní, já jsem stále trapně střízlivá a žvýkám příliš dlouho, abych si užila aspoň chuti nabízeného jídla, když už ho sním jenom opravdu, ale opravdu trochu. Pozorování spolustolovníků a jejich mohutně pracujících čelistí je pro mě natolik náročnou zkouškou vůle, že mě to připravuje o poslední zbytky sil, co mi zbyly po menším denním příjmu a větším výdeji energie, takže raději ani moc nemluvím. Asi mě brzy přestanou zvát, jednak se mnou není už žádná sranda a druhak vzbuzuji v ostatních pocity provinilosti, že taky nepočítají ty kalorické hodnoty. Pokecám si akorát se sousedkou, která rovněž drží dietu, nicméně náš rozhovor vzbudí po nějaké chvíli křik ostatních:“ Už teho prosím vás nechte a nandejte si pořádně!“ My se na sebe podíváme pohledem nepochopených jedinců, kterým nikdo jiný nerozumí a příště raději zůstaneme doma, máme totiž moc práce s vedením deníčku dietáře.
Uznávám, že abstinent to má v našem regionu mnohem těžší, zejména, když se nesmí napít už do konce svého života. Jenže je také možné, že za pár měsíců budu sice znovu štíhlá, nicméně se mi každý raději obloukem vyhne, protože už bude mít dost mého nového dietního náboženství.
PS. A víte, že úplně nejlepší je jíst jen salátové okurky, ty jsou totiž v kalorických tabulkách téměř neviditelné?:-)))
