Polední lekce

Zamyšlený starý muž sedící za velkým lesklým stolem si zapálí. Zhluboka labužnicky potáhne, opře se do křesla a zálibně pozoruje svět za oknem. Už kvůli tomu výhledu to všechno stálo za to...Ticho podbarvené tikáním porcelánových hodin přeruší zvonění mobilu. Nasadí si brýle, podívá se na displej, ušklíbne se a zmáčkne tlačítko.

„Hm,“ zabručí, „co je zas...“ Chvíli poslouchá, pak odtáhne sluchátko od hlavy a znechuceně je pozoruje. V telefonu je najednou ticho, přiloží ho znovu k uchu a povídá: „No, chlapče, a co po mně tedy chceš?...Jak já, já ti něco radil? Že kývám hlavou, přece neznamená, že s tebou souhlasím, za to může to, že ji mám tak přecpanou brilantními myšlenkami a občas jejich tíži prostě nejsem schopný udržet ...No, když svoláváš tajné schůzky esemeskami, tak jsi ještě větší hlupák, než jsem se původně domníval, já skutečně naprosto nechápu, jak můžeš věřit člověku, který je naprosto bezbarvý, takoví se přece vždycky vybarví první. A také jsem ti radil, že nemáš věřit nikomu, ani Bazénovi ani Výhybkovi a zejména mně ne...Příteli, jak chceš být premiérem, když nepoznáš, že právě neříkám bonmot, ale výjimečně pravdu?...Že lidi protestují a píšou ti sprosté dopisy? Kolikrát jsem ti říkal, že většina našich spolubčanů nejenže neuvažuje, ale ke všemu trpí setrvalou ztrátou paměti? Takže stačí mlčet, hrát mrtvého brouka, lidi se vyřvou a zase zalezou do hospod. Proč lezeš do televize, když ani neumíš pořádně lhát a hned se u toho začneš potit? Kolikrát jsem ti říkal, že si to musíš nacvičovat doma před dobře osvětleným zrcadlem. Jak je vidět, podcenil jsi přípravu...Neměl sis z toho Bohuše dělat srandu, že se leskne vždy a všude, to je taky dobrá metoda a pak se nedá nic poznat. Zde vidíš, že i zdánlivá nevýhoda se stává výhodou, která nakonec vyhraje celou bitvu... To snad nemůžeš myslet vážně, Míííšo, že se nějak vyjádřím, od toho tady mám Kancla a já teď učiním jediné – budu jako vždy mlčet!“
Muž odloží mobil a zakroutí hlavou. Pak si zhluboka povzdechne, natáhne se do šuplíku pro láhev čtyřicetileté whisky a velkou broušenou sklenici s plochým dnem. Naleje si a chvíli zkoumá zklidňující se hladinu tmavě zlatavého moku, podívá se na tikající porcelánové hodiny, pokrčí rameny a doleje si zbytek láhve. Koneckonců je už po dvanácté, a ti doktoři sice říkali, že musím omezit počet skleniček, ale nějak zapomněli říct, jak mají být velké a plné. A ty zásoby po zahraničních návštěvách se hodí. Napije se, zapálí si další a znovu se labužnicky pohoupe v křesle.

Ozve se bojácné klepání.

„Co je zas?!“ nevrle zařve na vyděšený obličej, který se pomalu vsune mezi dveře. „To neumíš pořádně zaklepat!? Kancle!“ Oboří se na přikrčenou postavu, která se opatrně blíží ke stolu a pro jistotu si kryje hlavu roztřesenou složkou s papíry. „Co se tak klepeš? Dostal jsi přece už včera a víš, že tě biju jenom jednou týdně. Tak jsem na tebe hodný. To je hrůza, ty dnešní mladíci... Jo, zlatá devadesátá,“ zasní se a snivě pousměje, „to ještě neměl přístup k internetu každý nýmand, to nebyly žádné mobily a po těch otravných iniciativách neštěkl ani pes. To se to vládlo!“ Otočí se na usilovně kývající hlavu a zamračí se.

„A tobě jsem také říkal, že máš toho Šloufa nějak elegantně odstranit, a to elegantně jsem několikrát zdůraznil, jenže takovému hovadu, jakým ráčíš být, je pojem elegance cizí... No, nezírej tak na mě, už sis vyřídil tu prověrku? Už žádné výmluvy a mimochodem jsem ti několikrát říkal, že mne máš oslovovat pouze – Vaše Blahorodí!“

Ale Kancl neodchází, celý bledý lapá po dechu a nakonec vydechne: „Duch, Vaše...Blahorodí, viděli tady ducha, prochází se po chodbách, už omdlelo několik sekretářek...“

Muž na Kancla chvíli nevěřícně zírá a pak zrudne: „Cože, co je to za bláboly? Jaký duch, ti přece neexistují? Nespletl sis to s Dukou? No, spletl, vidíš, bohužel se musím se trpce smířit se skutečností, že jsem obklopen samými blby...Přestaň blekotat a už konečně vypadni. Jo, a bez té prověrky se nevracej!“

Kancl za sebou opatrně zavře dveře, vyděšeně se rozhlédne po rozlehlé chodbě a pak se rozběhne k východu. Místnost prosvětlená poledním sluncem opět ztichne, starý muž se natáhne do dalšího šuplíku, položí na lesklou desku stolu trhací blok s nadpisem „Koho jsem dnes urazil“, chvíli se zamýšlí, udělá čárku a pak ji zase s funěním přeškrtne. „To se nepočítá,“ zamumlá, „toho urážím furt!“ Podívá se na hodiny, znovu se opře do křesla a řekne si sám pro sebe: „Teprve půl jedné, to ještě stihnu...“

Najednou za zády ucítí mrazivý chlad, šedivé vlasy se mu narovnají jako hřebíky a od okna zafučí prudký vítr. „Co to... sakra! Jé, Masaryk!!!“

Průsvitná vysoká štíhlá postava v černém fraku zvedne ruku, oči za brýlemi nad přísnou bradkou se mračí a zahrozí dlouhým kostnatým prstem.

Starý muž se vyděšeně rozběhne ke dveřím, do kterých stále mohutně fouká. Chvíli marně bojuje s klikou, najednou vítr ztichne, dveře se prudce rozskočí a místnost s výhledem na celou Prahu znovu zalitá sluncem se naplní mohutným řevem plným bolesti:

„Au, moje koleno!!!“