Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Třídní schůzka v 8. A

24. 11. 2014 11:42:16
Za okny tmavne pošmourný listopadový den, rodiče se usazují do lavic, ve kterých jejich ratolesti tráví stále větší počet hodin a do dveří vchází paní učitelka předdůchodového věku. Postaví se před tabuli a spustí: „Jsem ráda, že vás přišlo tolik, protože mám s touto třídou vážný problém. Jsou vzpurní, neumí se chovat, jsou nezvládnutelní, dělají si, co chtějí...“ vodopád stížností se snáší na stále víc pokrčená bedra rodičů, kteří už si zvykli, že třídní schůzky na druhém stupni jsou tak trochu za trest, ale až takový průser nečekali. Svůj proslov paní učitelka zakončí tím, že má chuť obrátit se na místní sociální odbor a prevenci, protože to už takhle dál nejde a otázkou: „Co s tím budeme dělat?“

Rodiče pomalu setřepávají studenou sprchu a roste v nich vztek na ratolesti, které jim připravily takovou nepříjemnou hodinu.

Nejistě se po sobě rozhlížejí a čekají, až se konečně někdo ozve. Nakonec povstane jeden z otců.

„A nemůžou za to, paní učitelko, třeba drogy? Koneckonců tu trávu dneska kouří kdekdo, teda naše holka určitě ne, to bych přece poznal...“

Rodiče se zatváří vylekaně a třída zašumí: „To snad ne, vždyť jsou teprve v osmé...“

„No, nějaké problémy jsme už tady měli, nejen s marihuanou, i s cigeretami a alkoholem, to dříve nebývalo, na základní škole...“ odpoví paní učitelka. Auditorium hučí čím dál více: „To je strašný, ta dnešní doba, dneska jeden ani neví, co ta děcka dělají po škole a za školou, člověk má tak co dělat, aby je uživil a oni tohle...“

Učitelka zvýší hlas, aby ji bylo vůbec slyšet: „Je tady samozřejmě možnost náhodných kontrolních testů, ale s tím byste museli souhlasit, asi i písemně, to bych se musela zeptat pana ředitele...“

„Já bych s tím souhlasil! To přece ve škole nemá co dělat, musí se to zastavit!“ vykřikne mohutný tatínek, praští pěstí do už tak rozviklané lavice a paní učitelka zjevně neví, jestli ho má pokárat za ohrožování školního majetku nebo pochválit za odvážně rozhodnutí. „Já taky, já asi taky...“ přidávají se další.

Do rostoucího hluku se přihlásí jedna z maminek, jménem Jana. Postaví se, chvíli čeká, až si jí ostatní všimnou, a pak se nadechne: „ Promiňte, ale já s tímto řešením vůbec nesouhlasím.“

„Cože?“ zahučí třída.

„Promiňte, ale mně to připadá vůči těm dětem urážlivé. Vždyť my je vlastně podezříváme z něčeho, o čem ani nevíme, jestli to skutečně dělají a hážeme je všechny do jednoho pytle, ne?“

„ A co by to asi tak bylo, když se tak najednou zhoršili?“ vykřikne mohutný tatínek a rozhlédne se po třídě rozohněných rodičů. Třída souhlasně kývá, ale Jana pokračuje, přestože cítí, že je v menšině. „Ať si každý, pokud má podezření, udělá takový test doma sám, ale ve škole? Vždyť my ty děti předem odsuzujeme!“

„Vy jste nějaká liberální, s takovou nám za chvíli budou skákat po hlavách...“ zakontruje rozezlený otec. „To je právě ono, pořád je jen omlouváme, nemají žádnou zodpovědnost, to my jsme to měli mnohem tvrdší!“ a opět se rozhlédne se po znovu skloněných hlavách, které začínají vychládat a v některých už začíná vrtat červíček pochybností, jestli by to navržené řešení už nebylo přece jen přes míru, ale když paní učitelka říká, že...

Ale Jana neskončila: „ A vůbec, já se chci zeptat...Co vlastně tak strašného provádějí, že nám vyhrožujete kurátory a sociálkou? Oni něco rozbili nebo chodí hromadně za školu? Jak se vlastně projevuje to, že jsou nezvládnutelní?“

„No jo, vlastně,“ zahučí rodiče a zase se obrátí k učitelce před tabulí.

Ta znejistí: „No, oni, jsou takoví...víte, oni třeba v hodinách tleskají nebo pískají. Prostě dělají hluk, za takových podmínek se nedá učit, to by jeden přišel o hlas.“

„Cože?“ zahučí třída.

„No, třeba, když učitel něco řekne, co se jim líbí, tak zatleskají a když je to nebaví, tak začnou hučet nebo pískat. Nebo chtějí pořád o něčem diskutovat, na to prostě není čas, to bychom nestihli učební látku. Já jim samozřejmě nějaký prostor pro diskusi dávám, ale nemůžou takhle setrvale narušovat vyučování. Já si před nimi někdy připadám, že se proti mně spojili a nic s nimi nenadělám. A celkově se jim zhoršil prospěch...“

„A to je všechno?“ vyhrkne další otec. „Já podle toho, co jste říkala na začátku, měl pocit, že pravidelně bourají školu.“

„To jo, to je pravda...“ přidávají se ostatní.

„No, to ne, ale takhle se přece nemůžou chovat, tady nejsme na stadionu nebo na nějaké schůzi, tady jsme ve škole, ne?“

Jana opět povstane. „Počkejte paní učitelko, já tomu nerozumím, dcera doma vykládá o tom, jak mají bezvadnou třídu a všichni drží při sobě. To, že jsou ještě žáci školou povinní, přece neznamená, že po nich musíme chtít, aby seděli v lavicích ani nedutali, koneckonců jsou všichni v pubertě a ta s nima tříská, to víme přece všichni...“

„Puberta, jasně, to známe...“ rodiče se častují útrpnými úsměvy, „někdy jsou na zabití...“

„Takže mají horší prospěch, což se dalo čekat, a problém teda je, že projevují svoje názory v hodině?“ pokračuje Jana.

„No, i tak by se to dalo říct, ale to přece nemůžou, takhle si dělat, co chtějí...“ brání se učitelka.

„A proč ne?“

„Víte, až budou středoškoláci nebo vysokoškoláci, tam už je prostor pro větší svobodu projevu, ale na základní škole? To přece nejde!“

Ve třídě je zaražené ticho, i když se všem viditelně ulevilo, že jejich děti nejsou ani feťáci, ani vandalové. „Tak o co vlastně jde?“ ozve se další rodič už mírně rozezleně.

„Víte, tohle je nějaká jiná generace, než ty předchozí, a že už jsem jich pár odučila, ty se takto neprojevovaly, někdy mi připadají téměř dospělí, a rozhodně ne jako žáci osmé třídy,“ praví paní učitelka zamyšleně, sama udivená tím, co z ní vypadlo. Rozpačité ticho by se dalo krájet, až ho učitelka rázně přeruší:

„No, své jsem vám řekla, pokud se chcete zeptat na své děti, tak už asi individuálně, co? A ještě jsem vás zapomněla informovat, že na škole budeme mít takovou menší oslavu dvacátého pátého výročí 17. listopadu, tak pokud byste měli zájem se zúčastnit...“ Pozvánka zanikne v hlasitém šoupání židlí a rodiče se mlčky řadí do fronty.

„To je dobře, že jste se ozvala,“ šeptne jedna z matek Janě do ucha, „měla jste pravdu, nakonec...kdy už s tou školou někdo něco udělá, dyť je to jak za totáče...“ a rychle odejde.

Jana zůstane ve třídě jako poslední. Hlasitě si oddechne, když se dozví, že s prospěchem její dcery to zase až tak hrozné není a pak se znovu odhodlá. „Paní učitelko, jenom jsem vám chtěla ještě říci, že já jsem ráda, když ta děcka ve škole jenom nesedí a nemlčí, koneckonců můžeme být rádi, že se nějak aktivně projevují, vždyť to se po nich přece bude chtít, až budou dospělí. A mají prostě spoustu energie a pořád jsou tu nějaké testy a nároky, tak i tu energii musí nějak vypustit. Já chápu, že je toho na učitele občas až příliš, ale...“

Učitelka mlčí a Jana si říká, jestli to už nepřehnala. A pak se paní učitelka smutně pousměje. „Máte asi pravdu paní P., já už dnešním dětem asi vážně přestávám rozumět a vlastně ani nevím, jak se k nim mám chovat. A jsem ráda, že tohle je moje poslední třída, ono je dnes všechno nějak jinak, než jsem byla zvyklá. No, mám toho po dnešku hodně k přemýšlení...“

Jana se na ni povzbudivě usměje, podá jí ruku, udiveně si uvědomí, že původní vztek nahradila lítost a vyjde na ztichlou školní chodbu.

PS. Tato třídní schůzka se skutečně konala.

Autor: Kateřina Dubská | pondělí 24.11.2014 11:42 | karma článku: 16.36 | přečteno: 1650x

Další články blogera

Kateřina Dubská

Opravdu nebezpečný olej

V Indonési hoří pralesy. „Hrozný,“ řekne si možná český občan k zřejmě největší ekologické katastrofě 21. století, které si naše média všimla většinou až dnes, přestože informace o ní již několik dní putují Facebookem.

5.11.2015 v 0:00 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 1816 | Diskuse

Kateřina Dubská

O dvou sestrách

Žily byly dvě sestry. Obě byly vdané a měly děti. Jejich manželé se živili rukama a vydělávali něco málo nad průměrný plat. A měly bohatého otce, který by pro ně, dle vlastních slov, udělal první poslední. Když se vdala ta starší a povila prvního vnuka, ze samé radosti se nabídl, že jí koupí dům. Její muž se ošíval, ale protože byl z vesnice a ve městském bytě se mu nelíbilo, tak nakonec souhlasil s tím, že koupí za pár set tisíc malý domek na vesnici. Ale trval na tom, že jim tchán zaplatí jen ten dům a on si ho pomalu opraví za své. On totiž svého tchána znal.

16.2.2015 v 12:04 | Karma článku: 21.60 | Přečteno: 1019 | Diskuse

Kateřina Dubská

Zahradníkův rok

Koncem zimy se už nemůže dočkat. Strká semínka do všech volných květináčů i bedýnek a už se těší, jak přijde jaro a začne okopávat záhonky a sázet a sázet. Jenže letos jaro přichází nějak divně brzy a zahradník nevěří, že si z něj počasí nedělá srandu. Jo, jo, já zasadím a koncem března udeří mrazy, někdy přece udeřit musí, jinak bude přemnožený škůdce. Mrazy nepřišly. Začátkem dubna se odhodlá a sází a sází s pocitem, že škoda každého kousku půdy, která přijde nazmar. Takže každá návštěva trhu a místního zahradnictví znamená další sazenice...

23.10.2014 v 11:43 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 446 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Hermánek

Vladimír Vladimirovič Putin hovoří klidně a ne tak hystericky jako mnozí...

...západní politici. I když stále jsem velkým fanouškem a podporovatelem Donalda Trumpa, tak musím říci, že ve srovnání s V.V.Putinem působí některé jeho projevy dosti dryáčnicky. Ale Bohu dík, že tam není Hillary Clinton(ová)...

22.6.2017 v 16:00 | Karma článku: 28.33 | Přečteno: 816 | Diskuse

Eva Svobodová

Všechno je hate-speech: demagogická zpráva o "nenávisti" hýbe internetem

Posíláte příspěvky Člověku v tísni? Mysleli jste si, že je to spolek, který pomáhá lidem ve válečných oblastech a v rozvojových zemích? Kdepak, bývávalo. Z vlastních peněz si platíte další normalizační dozor nad správným myšlením.

22.6.2017 v 15:46 | Karma článku: 36.07 | Přečteno: 986 | Diskuse

Irena Fuchsová

Padesátiny se oslavit musí...

... řekl tisku vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (KPR) Vratislav Mynář na vysvětlení, proč kvůli své narozeninové oslavě zaplatí za pronájem prostor na Pražském hradě, 180 tisíc bez DPH.

22.6.2017 v 14:47 | Karma článku: 24.18 | Přečteno: 1167 | Diskuse

Libor Čermák

Jak je možné, že člověk s takovýmito názory může pracovat s dětmi?

"Podívejte se, tenhle člověk má takové a takové názory na svět a ty se mi vůbec nelíbí! Jak je možné, že vůbec může dělat nějaké aktivity pro děti a mládež? Já bych mu to rád zatrhl!"

22.6.2017 v 14:13 | Karma článku: 20.15 | Přečteno: 718 |

Jindřich Chmelař

Kosmopolitní monokultura nebo radši kulturní rozmanitost?

Mám rád analogie (podobenství). Dá se na nich popsat podstata jevů mnohem přesněji a srozumitelněji než dlouhým vysvětlováním. Je jen třeba, aby byla vůle porozumět, přesně podle výzvy: kdo má uši k slyšení, slyš.

22.6.2017 v 11:56 | Karma článku: 16.64 | Přečteno: 315 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1489
Dívám se kolem a přemýšlím. A když je toho přemýšlení moc, sednu k počítači. www.katerinadubska.cz


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.