Tehdy voněly růže

„Víš, Ládíčku, práca se má dělat pořádně, nejde o to, co na ni řeknou ti druzí, ale když víš, že jsi vše udělal nejlépe, jak jsi mohl, tak ti řeči těch druhých mohou být ukradené.“ To mu říkával dědeček, když byl ještě malý a sedávali spolu ve včelíně. Úly otočené k nim svými zády hlučely zdánlivě nekonečným ruchem, než slunce zase zajde, včely ztichnou a uloží se k zaslouženému spánku. A on byl hrdý na svoji novou kuklu i dědovy staré rukavice, čerstvě stočený med voněl, když prstem otřel zbylé kapky steklé na stůl, kde stály desítky sklenic plné jantaru a olízl ho. „Ten je dobrý, dědo.“„ Však vím, musel bych se stydět, kdyby nebyl. A to si představ, že někdo ho kazí cukrem, jenom kvůli penězům. Vidíš, když se o včeličky dobře staráš a máš je rád, tak ony to ví a pěkně se ti odmění. To je tak se vším, nikdy na to nezapomeň.“

Tahle slova mu zněla v uších jako vždycky, když uklízel vyprázdněné kurty a trvalo mu to o půl hodiny déle než kolegovi, který ho zítra vystřídá. Zamknul kůlnu s nářadím a vydal se pouklízet bar, letní noc voněla posečeným senem na loukách za plotem a jemu bylo najednou tak krásně teskno a sladce bolavě, něco mu chybělo a mělo to brzy přijít. Ve vedlejší zahradě se rozsvítilo francouzské okno, černě vyrýsovaná silueta za sklem se zvětšovala, a on zase zpozorněl. Teď otevře, vyjde ven a posadí se do altánku, jako každý takový teplý večer. Raději zůstal stát ukrytý ve tmě, ještě by se mě lekla, říkal si, je plachá jako laň, hned by se vyděsila a já jí přece nechci pokazit alespoň tu jedinou klidnou chvilku v životě, o kterém všichni ví, ale nikdo jí s ním nepomůže. Jako pokaždé ho zarazila její zvláštní krása, smutek, který se vznášel nad hlavou s lesklými černými vlasy a smetanově bílou tváří s velkýma tmavýma očima. Vypadá jako začarovaná princezna, kterou unesli piráti někde v dalekých mořích, dovlekli ji až sem a nechali, aby trpěla.

„Kdo je to?“ Zeptal se majitele kurtů, když ji uviděl poprvé.
„To je hrozně hodná holka a má tak těžký osud, ani se neptej. Copak jsi o tom nikdy neslyšel? No jo, ty jsi vlastně z vedlejší vesnice, a všechny naše drby k vám asi nedolehnou.“ Tvářil se nezvykle vážně, starší prošedivělý muž s očima, které se mu vždycky rozsvítily jako mlsnému kocourovi, když kolem prošla nějaká fešná tenistka s krátkými sukénkami a štíhlýma nohama. „Je to smutná historie, vždycky to byla slušná holka, která by mouše neublížila, chodila s mojí dcerou do školy, tak ji znám odmala. Vzala si svoji první lásku ze střední, sousedovic kluka, rodiny se leta přátelily, její otec jim před svatbou pomohl vystavět hnízdečko v podkroví u tchánů, pak se z toho roznemohl, a brzy nato umřel...Když se tenkrát ti dva brali, každý si říkal, jaký je to krásný a zamilovaný pár, koho by napadlo, co se stane...“ Na chvíli se zamyslel, zapálil si a asi se mu moc nechtělo pokračovat.
„Tak co se teda stalo?“ nenechal se odradit.
„ No, ten její muž, Roman se jmenuje, se dal hned po revoluci na podnikání, jenže naletěl, jako každý druhý, kdosi ho pořádně ošidil a jemu zůstal obrovský dluh. Aby ho mohl splatit, tak si vypůjčil, kde se dalo a pouštěl se do dost riskantních věcí, aby tu díru zaplácl, jenže místo toho se kupily další díry, zadlužil se ještě víc, pak prý začal i hrát, asi doufal, že vyhraje pořádný balík, jenže to samozřejmě bylo ještě horší...On to vlastně nebyl tak špatný kluk, to jenom ty dluhy ho dostaly, i mně něco dluží, ale přece to po ní nemůžu chtít...tak sem nad tím radši mávnul rukou, moje blbost, že sem mu věřil...“
„Jak po ní, snad po něm, ne?“ zakroutil udiveně hlavou a dál se mu upřeně díval do očí.
„No právě, on totiž najednou zmizel a nikdo nevěděl kam. Dokonce se jednu dobu říkalo, že dělal toho bílýho koně a někdo ho uklidil nadobro. A tak ty dluhy zůstaly na ní, jako na manželce. To si dokážeš představit, jak jí asi muselo být, lidi chodili k těm jejím tchánům, co u nich pořád bydlí, ti nakonec taky přišli o veškeré úspory. Co mohli, to jim zabavili exekutoři, někdo jim párkrát i okno rozbil, chudáci, všichni... No a pak se ještě ke všemu zjistilo, že půl roku předtím už měl Roman jinou ženskou, představ si, a takovou kočku měl doma, s tím neuvěřitelným tělem... Asi za tři roky se konečně ozval a vzal ty dluhy na sebe a už to vypadalo, že bude mít Dana pokoj.“
„A proč neměla, proboha, to snad není všechno?“
„Právě že ne. Ono se totiž ukázalo, že ten její muž podepsal jako ručitel půjčku její nejlepší kamaráce, která v té době nevěděla co s penězma, jakej rozjela byznys, a Dana to podepsala jako spoluručitelka, jenže ta její kamarádka taky zkrachovala, tady dluží, kam se podívá, nakonec musela prodat barák a taky pak někam zmizela. A Dana musela splácet dál ještě větší dluh, neuvěřitelný, co?“ Někde v dálce zahoukal sýček a jemu po zádech přeběhla horká ruka vzteku a lítosti. Fakt zakletá princezna, napadlo ho do pokračování šéfových slov.
„A po jejím muži se zase slehla zem, takže to znova zůstalo na ní, a tak už skoro deset let jenom splácí a splácí. Ani se nemohla rozvést, když nikdo neví, kde ten Roman vlastně je, a zatím ho odmítají vyhlásit za nezvěstného...Představ si, vystudovala s červeným diplomem, měla by dělat kariéru a místo toho je zahrabaná jako sekretářka v nějaké advokátní kanceláři za mizerný plat, aspoň má zadarmo právníka, i když by totiž vydělávala desetitisíce, stejně by jí to všechno zabavili. Taková krásná holka, ta by si měla užívat života plnýma hrstma, a místo toho tohle...“Zakroutil hlavou, zašlápl nedopalek, mávl rukou a zvedl ze země tašku s ručníky na vyprání. „Jo, život je někdy pořádná kurva, která obere hlavně ty, co mu nic neudělali...Doděláš to tady, že jo? Vlastně proč zrovna tobě to říkám, na tebe je spoleh...“

Branka nesouhlasně zaduněla, dveře od auta práskly a vůz prudce vyrazil. Zůstal stát a díval se dál přes plot, jak tam sedí v altánku porostlém růžemi, tichá a trpělivá, opuštěná a smutná, nejraději by ten plot přeskočil a vydal se za ní, jako v pohádce o princeznách, pronásledovaných černokněžníkem, pak by ji políbil a všechno by bylo pryč. Jenže život takový není, to jsou opravdu jenom pohádky...říkal si, když konečně zamknul kurty a nasedl na kolo. Nešla mu z hlavy a každý večer se těšil, že ji aspoň na chvíli zahlédne. Těšil se na ten pocit, kdy mu srdce zase ztěžkne a zesládne jako dědečkův med, na chvíle vonící senem a růžemi, tak jiné a vzdálené od jeho běžného života plného veselí a radosti, ženských úsměvů, které trhá plnými hrstmi, ale pořád mu něco chybí.

„A to je pořád sama, copak taková krásná ženská nemá žádnýho chlapa, který by jí pomohl?“ Zeptal se příště majitele, když mu předával tržbu. Ten na něj čtverácky mrknul.
„Co tě pořád tak zajímá? Snad ses nám přes ten plot nezamiloval?“ Oči mu ale zvážněly. „ To víš, že by se našlo zájemců, jenže ona nikoho nechce, takové zklamání člověka poznamená, asi není ani divu, že nikomu nevěří...Někdy mi připadá, že se dobrovolně zavřela do nějakého kláštera, žije jako jeptiška, práce a pak domů. Žádná dovolená, žádná zábava, ona se asi i stydí, skoro nikam nechodí. To víš, že i já bych si dal říct, jenže já sem sice sviňa, ale až taková ne... Pusť ji z hlavy, na takové problémy si moc mladý, užívej si, dokud to jde a že ty s tím užíváním nemáš problém, co? Já to vidím, si nemysli, ty mladý holky si schválně vybírají dny, když si tady právě ty, no bodejť,“ sjel očima jeho štíhlou postavu, světlé kudrnaté vlasy a velké modré oči v opálené tváři. „Doufám, že si na ni vážně nezačínáš myslet, to by sis, hochu, akorát zkomplikoval život...Jo, a kdyby volala moje stará, tak dělám daně, jasný?“ a zmizel ve své kanceláři. Za chvíli se kolem oken baru, kde ještě uklízel, mihla ženská postava a okno kanceláře potemnělo. Rozhodl se, že dá na šéfovu radu, přestane se těšit na tiché voňavé večery a začne si raději všímat rozřehtaných slečen i jejich významných pohledů.

Vydržel to asi týden, ale pak zase tak krásně teplala noc, vůně růží z altánu mu opět přivála představu začarované princezny a on si začal znovu přát, aby se otevřelo okno do zahrady a tichý krok zašuměl travou. Sám nechápal proč, vždyť je asi mnohem starší než on, ale pak mu bleskla hlavou dědečkova slova podbarvená bzučením včel, když mu vykládal o ženě z noční zahrady: „Vládíčku, to máš těžké, vždycky, když se člověk rozhoduje, tak se má rozhodovat srdcem a ne hlavou, já už to tak dělám spoustu let. Když mi vymlouvali tvoji babičku, že je to hudrmanice a generál, já jsem nějak věděl, že je to ta pravá, a vidíš, už jsme spolu přes čtyřicet let a nikdy jsem nelitoval...Teda občas jo, ono je jí někdy dost, ale měla taky pěkně těžké mládí, její otec nevylezl z hospody a když občas vylez, tak děcka skákala raději z oken, jaký byl pak doma bengál, ona byla nejstarší a co všechno musela zastat. Darmo mluvit. Nic není zadarmo, to si jenom mnozí myslí a pak se diví, že je to příliš laciné...To musíš cítit ty sám, co je pro tebe nejlepší.“ 
Najednou ho napadlo, že tentokrát to riskne a až se znovu otevře rozsvícené okno, zavolá na ni. Protože ona nikam nechodí, nemá ji kde potkat a nemůže na ni přece čekat před dveřmi jejího domu. Nemůže jen tak zazvonit, když ho ani nezná a vůbec netuší, že stává kousek od ní, za plotem a dýchá úplně potichu, aby ji nevyplašil. Jenže okno do zahrady zůstalo temné.

Až po několika dnech za barem zaslechl slova její sousedky o tom, jak Danu už hodně dlouho bolela záda a konečně odjela do lázní. „Taky není divu, takový kříž si naložila, z toho by záda rozbolela úplně každého, doufám, že jí to pomůže! Už by bylo potřeba!“ A hodila do sebe studený koktejl, který jí velmi pečlivě namíchal a zapomněl připočítat k účtu. Asi za odměnu, protože se mu ulevilo, celou dobu se totiž bál, že jeho princezna zmizela už navždy a stejně jako její muž utekla před problémy někam hodně daleko. Až se vyděsil, jak ho při té myšlence znovu píchlo u srdce.

Léto se blížilo ke svému konci a majitel kurtů uspořádal velkou akci na závěr sezóny. A on nemohl ani uvěřit, když v přelévající se haldě usměvavých hlav zahlédl její obličej. To není možné, ona je tady, ruce se mu rozklepaly a věděl, že právě teď nastal ten okamžik, ve který doufal už tak dlouho a kterého se najednou začal bát, protože mu může proklouznout mezi prsty, když ho pevně neuchopí a nevyužije, poprvé a možná naposledy. Co když se jí nebudu líbit, třeba mne odežene, jako neodbytnou a otravnou mouchu, jen mávne svou bílou rukou a vysměje se mi do obličeje. Do všeho toho zmatku a přemýšlení se ozval příjemný hlas: „Jedno mochito, prosím.“ Zvedl oči a zrudnul. Poprvé ji viděl zblízka, ne jen tušenou ve tmě, stála přímo před ním, tak hezky se usmívala a byla opravdu taková, jakou si ji vždycky představoval. Teď, teď, teď to musím zvládnout!

Vznáší se spolu na parketu z bílých dlaždic, „To je moje písnička,“ řekla, když znovu začali hrát, už se obracela k pultu zády a on, i když by neměl, opustil pult, mrknul na kamaráda, který se chápavě přesunul na jeho místo za barem, popadl ji za ruku a odvedl ji sebou, překvapený svou odvahou. Jenom se nevěřícně usmála, ale nechala se odvést. Když ucítila teplo, o kterém si už myslela, že ho definitivně odvál čas ztraceného mládí, nechápala proč právě v náruči kluka, který jí vždy připomínal anděla s těmi světlými kudrnami podél tváří a nevinnýma očima, i její léta na škole, kdy ještě věřila, že vše bude tak, jak si to vysnila na kolejní posteli těsně před usnutím.

„ Jo, nevinnýma, to je pěkný kvítko, ten má kolem sebe haldu žadonících bab, a nijak se jim nebrání,“ zasmála se kamarádka ještě překvapená tím, že se Dana po letech přemlouvání rozhodla jít s ní právě na tuhle akci. „A co se to s tebou vůbec stalo, oni tě snad v těch lázních vyměnili nebo co? Já jsem teda ráda, že jdeš, opravdu, ale vždyť si léta odmítala vůbec vylézt z domu?“ zvědavě zkoumala Danin zamyšlený úsměv. 
„Víš, to opravdu ty lázně, mě sice ta záda nejdřív pekelně bolela, po všech těch procedůrách, ale asi po týdnu to přešlo, a bylo to jak sen, cítit se zase zdravě, po tolika letech a jak jsem se najednou nemusela o nic starat a všichni na mě byli hodní. Byl ti tam jeden pán, po bouračce, kdy ho dovezli do nemocnice a mysleli si, že stejně umře, tak ho jenom tak pozašívali, aby se neřeklo, každý jiný by umřel a on se z toho úplným zázrakem vybabral. Neměl nohu, obličej celý nakřivo, samé jizvy a ten mi řekl, že sám nechápe, proč on žije a ti druzí z auta ne. Asi to má nějaký důvod, povídal, to ví ti nahoře, proč se nám některé věci dějí a proč zrovna já měl zůstat. Předtím jsem byl samé starosti, nervy z práce a samé stížnosti a teď každé ráno děkuju za to, že můžu pozorovat svítání a večer západ slunce a vůbec všechnu tu krásu kolem. Když se znova narodíte, tak vám to konečně dojde, povídal. Představ si, že mi až vynadal, že nežiju a jenom přežívám a přitom jsem mladá a krásná, jednou ty dluhy přece zaplatím, mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, jak jsem si mohla nechat těch deset let proklouznout mezi prsty, že se bojím snít a přát si pro sebe něco lepšího. A mám si prý přestat stěžovat a za něco se trestat. Nejdřív mě naštvalo, vlastně jsem se na něj i rozzlobila, ale pak jsem viděla tu jeho protézu a obličej a začala jsem se až stydět. Jemu jsem přece nemohla říct – vám se to mluví...A tak si od té doby říkám, že bych chtěla být zdravá, jednoho dne potkat toho pravého a mít třeba i dítě, vždyť mi přece není tolik, pětatřicet, to je dneska ještě mládí, že jo? Já vím, že je to jen takový sen, ale konečně jsem si to zase dovolila. Doufat, víš?“
„Aha, no konečně, Dano, konečně,“ kamarádka zatřásla sepjatýma rukama a podívala se někam nahoru. „A co si vezmeš na sebe? Musíš být přece hezká, na ten začátek nového života, ne? Poď, pučím ti jedny šaty, mně už jsou malé, stejně se do nich nevejdu. Víš co, nech si je...A neodmlouvej pořád!“ Smály se ještě cestou na kurty, i to už málem zapomněla, smích dvou pohledných mladých žen, které se jdou bavit. Najednou necítila strach z pohledů lidí a pocity viny, že každému, koho potká, něco dluží, ani palčivý stud za to, co ani nezavinila.

Drží ji tak pevně, na takovýho kluka a tak hezky se usmívá, ani nevypadá jako ta jeho pověst, koneckonců o mně se taky vykládají věci...Najednou udiveně cítí, jak se jí probouzí srdce, ukryté za tlustou vrstvou zklamání, kam ho schovala, aby nemohlo ještě více bolet, proč zrovna s ním, s takovým uchem, ptá se při další otáčce sama sebe. A on najednou řekne: „Tohle je zase moje písnička!“ a jeho pevné ruce ji odmítají pustit zpátky ke stolu. No, písničky trvají tak čtyři minuty, tak si ještě užiju ten pocit, že jsem zase mladá a žádoucí, že nemám obstavený plat a můžu si dovolit všechno, na co prstem ukážu. I lásku bez obav, jen pro ten dnešní den, ještě tyhle čtyři minuty si dovolím, řekne si a stále více nechápe teplo, které se jí rozlévá po těle, jakoby k ní její tanečník patřil, jakoby ho znala už dávno. Najednou se nebojí a cítí k němu důvěru, nepochopitelnou a zrádnou, tohle jsem cítila ke svému muži a jak to dopadlo. Teplo je pryč, písnička skončila a ona rezolutně zavrtí hlavou.
„Ne, já už si jdu vážně sednout, třeba byste měl ještě problém, jste tady přece v práci, ne?“ snaží se odehnat toho, kdo jí příliš mnoho připomněl. 
„To jsem, ale ne furt, nešla byste se mnou na večeři, třeba zítra?“ zašeptá téměř zoufale, když se mu nelítostně vysmekla z paží. Cože, on mě snad balí, mě? A ani neví jak, kývne hlavou, i když ji hned napadne, že bude litovat. Oči se mu rozzáří tak, že je jí ho až líto a další chystané odmítnutí nakonec nechá za zuby.
„Tak já vás vyzvednu před domem, v osm jo?“
Odvznáší se za pult, sklenice mu v rukou jen létají a občas zalétne očima ke stolu, kde sedí ta, u které mu stačily dvě písničky, aby definitivně zjistil, že tohle je ta pravá, jak říkal dědeček. Až za nějakou dobu mu dojde, že zítra musí přece do práce.

„A kampak máš namířeno?“ zeptal se ho šéf zvědavě, když ho poprosil, jestli by si výjimečně nemohl vyměnit směnu. „Snad ne za Danou? Nemysli si, včera jsem si všiml, jak ses na ni culil, no dobře, já jsem ji už dlouho neviděl se smát, já jí to přeju, ale Ládo, teď vážně! Tohle není žádná holka na jedno použití, jestli jí ublížíš, tak ti vlastnoručně rozbiju hubu! Uvědom si, že podruhé by už zlomené srdce nemusela zvládnout, zastav se, dokud je čas. Tohle je moc vážná věc, žádná sranda s těma skoropuberťačkama, co se kolem tebe točí...“ zatváří se vážně a pohrozí prstem.
„Já vím, šéfe, já vím, to bych jí fakt nemohl udělat a ani nechci, fakt, věřte mi!“ Poprvé si pojmenoval rozhodnutí, se kterým šel pozdě spát a brzy vstával.

Když jí ve vypůjčeném autě dovezl v noci před dům a nejistě se natáhl k její tváři, ucukla. Do té doby uvolněný obličej se stáhnul.
„To ne, to ne!“ vyhrkla vyděšeně. „To přeci nemůžeš myslet vážně, vždyť jsem o devět let starší, to byla od mně ale blbost, že jsem souhlasila s tou večeří!“ rozzlobila se, a ani netušila, jestli na něho nebo na sebe.
„ Ale já si to nemyslím, že to byla blbost, vždyť to byl přece bezva večer a nechápu, čeho se bojíš? Mě? Nemáš proč, uvidíš!“ vyletělo to z něj tak rychle, až se sám lekl.
Znovu zakroutila hlavou, vystoupila a bez jediného ohlédnutí zmizela ve dveřích domu. Zůstal ještě chvíli sedět v autě a přemýšlel, jestli je to konec, jestli jediným, téměř nevinným pohybem nezahnal všechny naděje, které v něm bublaly celý den. Ty seš přece takovej blbec, tohle sis moh odpustit, a teď to budeš muset napravit, tloukl hlavou o volant tak dlouho, až se rozezněl klakson. Ale nakonec potřásl rozbolavělou hlavou, jsem přece chlap, nenechám se odradit jedním neúspěchem, drtil mezi slova rozhodnutí a otočil klíčkem v zapalování.

Tvářila se udiveně, když za dva dny zazvonil u jejích dveří.
„Hele, pojď se projít, je pořád ještě teplo, škoda takového pěkného večera, škoda prosedět ho sama na zahradě, co říkáš?“ mrknul na ni čtverácky a ona se začala smát.
„Takže to si byl ty, za tím plotem, nemysli si, že to nevím...“
Chvíli mlčela a pak řekla. „Tak jo, počkej chvilku.“

Asi na třetí procházce jí to konečně řekl. Jak ví už dlouho, že ona je ta pravá a nenechá se o ni připravit, ničím, ani jejími problémy, ani její nejistotou a ani řečmi lidí.
„To ti nevěřím.“ Zastavila se a vážně se na něj podívala.
„Proč?“ rozhodil zoufale rukama. Najednou se bál, že mu zase unikne, že ani ty nevinné procházky nepomohly zvednout mrak, který na sobě nechala léty usadit.
„Copak nevíš, že já jsem chodící časovaná puma? Za zádama exekutory, děsím se při každém zazvonění, že se objeví oni nebo nějaký další dlužník, nebo nám zase někdo rozbije okno. Já se přece nemůžu dát s někým dohromady, nemůžu s nikým bydlet, protože i jemu můžou pobrat všechno, když přijdou, dokazuj pak, že ta lednička nebo pračka není moje. A co by na to řekli vaši? Určitě si tvoji partnerku představují úplně jinak, než jako starší ženskou s takovými problémy. A ještě ke všemu pořád vdanou!“ Pojmenovala všechny argumenty, které se jí začínaly rojit v hlavě jako ty nespokojené včely, které mají příliš těsno v úlu, pokaždé když za sebou znovu zavřela dveře domu, nasáklého studem a zklamáním všech svých obyvatel.
„Dano, ty snad žiješ v minulým století! Já k tomu, abych byl s tebou, přece nepotřebuju souhlas rodičů, ne? Hele, sedni si!“ ukázal na lavičku ukrytou pod stromem. Zasmála se jeho rozhodnosti, bez dalších řečí se posadila a jen tiše pozorovala, jak ze sebe doluje další slova, která ještě nikdy nikomu neřekl. Nějak to nešlo, mávl rukou, chytil ji kolem krku, přitáhl si její hlavu k sobě a poprvé ji políbil. Bylo to sladké jako med dědečkových včel, které se mu rozbzučely po celém těle a bylo to úplně jiné, než byl doposud zvyklý. Ani se nebránila, přesvědčená zvuky večera babího léta a tíhou chvíle, která spěla k rozhodnutí.
„Hele,“ řekl, když konečně mohl zase mluvit, „domluvíme se jo?“
„Na čem?“ zeptala se tiše, když mohla zase dýchat.
„Domluvíme se, že si můžeme věřit a že si budeme věřit. Já tak možná nevypadám, ale nejsem žádný hejsek a moc dobře vím, že to nebude lehké, ale mně to nevadí, já už jsem se rozhod. Mě ty mladý holky vážně nezajímají, mysli si, co chceš, jo, zábava s nima občas je, ale jenom na chvíli, já chci něco pořádnýho a vážnýho! Takže vlastně tebe. A všechno, co za něco stojí, sebou nese i překážky, to vím taky.“ Oddechl si, spokojený s tím, jak konečně pojmenoval a dokázal vyslovit nahlas to, co do té doby říkal jen svému obrazu v zrcadle koupelny.
Dívala se na něho šerem osvětlovaným vysokou lampou, která mu na tvář vykreslila stíny, vždyť on vážně vypadá jako anděl, napadlo ji najednou, anděl, kterého jsem si dovolila konečně pustit do života. A teď se toho bojím, jak mi praská něco na prsou a bolí to a zároveň hladí. Dokážeš si představit, že tohle všechno bys měla zase zavřít do krabice, vrátit se domů, krabici plnou těšení a chvění dát do skříně a znovu žít tak prázdně a hluše, jako předtím, dalších deset let? A co bude potom, to už budu vážně stará, vyschlá samotou a nic takového už mne možná ani nepotká. To vážně chceš, znovu, když jsi konečně vyklouzla do světa, který je najednou plný barev, ptala se sama sebe. A jako už tolikrát v posledních týdnech poděkovala muži s pochroumanou tváří a jednou nohou. Kdyby jeho nebylo, nesedím tady.
„Tak jo, budeme si teda věřit,“ řekla vážně, konečně se přestala bát a dovolila si věřit i tomu, že i její život se může změnit k lepšímu, že nebude už jenom o každoměsíčním počítání, jestli vyjde s tím, co jí zbylo z platu nemilosrdně okrouhaného na dřeň základních potřeb, že se může i smát a radovat a doufat...A nebýt na všechno sama. 
„Koneckonců, teď mně napadá, že jsem deset let nežila, jakoby těch deset let ani neexistovalo, takže jsme vlastně stejně staří, co?“ začali se oba smát a v tom smíchu se znovu objali. A pak už hodně dlouho nemluvili a jen byli spolu.

Za pár týdnů všechno prasklo, ani se nedalo čekat, že na tak malé vesnici se utají jeho večerní procházky a jméno té, se kterou sedává na lavičce.
„Ať tě to ani nenapadne, ta mi nesmí přes práh! Co si myslí, mladýho kluka se jí zachtělo?“ křičela jeho matka.
„Zbláznil ses? Já vím, že je to asi hodná holka, ale je pořád vdaná za toho zloděje, co kolem dluží každému, na koho se podíváš a kdovíjak to vlastně bylo,“ přidal se k ní otec
„Dědo, tak řekni něco, vždyť ten kluk nemá vůbec rozum,“ obrátila se matka k tomu, kdo má v této rodině poslední slovo. Děda mlčel, tvář se mu stáhla do sebe, jakoby jí projely hrábě bolesti, pomalu se zvedl a se slovy: „Musím za včelama. A ty Ládíčku, poď se mnou, potřebuju pomoct s nástavkama a už je sám neunesu,“ zamířil ke dveřím.
„No běž, jen běž,“ ponoukala ho matka, uklidněná tím, že tchán to tomu hloupému zamilovanému klukovi určitě rozmluví. Na něj jediného její syn vždycky dal.

„Dědo, já si to ale rozmluvit nenechám, ani se nesnaž!“ Vyhrkl, jen co vstoupili do teplé místnosti zaplněné povídáním včel. Děda se namáhavě otočil. A on si poprvé uvědomil, jak mu zapadly oči, jindy jasné a nyní unavené, jak si ani nevšiml, sám zaplněný radostí a obavami, že dědeček najednou strašně zestárl a jak mu z tváří nebezpečně vystupují kosti.
„Já ani nechci Ládíčku, jsi už přece dospělý chlap. Opravdu to myslíš vážně?“
„Myslím, myslím, já je všechny chápu, že se o mně asi i trochu bojí, ale já se jí nevzdám, i kdybychom se měli odstěhovat někam hodně daleko.“
Děda se na něj zamyšleně díval a pak si zhluboka povzdechl. „Tak dobře. Doveď ji sem, já ji chci vidět. Ještě dneska, stejně tady mám spoustu práce, počkám na vás...“ a vytáhnul ze skříně kuklu.

Když Dana pozdě večer odešla ze včelína a vnuk se za chvíli vrátil, celý zvědavý, co mu děda řekne a proč si je vlastně oba pozval, sedl si na židli a mlčel. Zkoumavě pozoroval starcova zhrbená záda, měl přece taková široká ramena a teď je jen takový věchýtek, jen ho odfouknout, najednou mu srdce sevřelo vědomí, že děda odchází. I když si dlouho odmítal připustit, že právě tento muž, který byl pro něho oporou mnohem víc než oba rodiče dohromady, tady také nemusí za chvíli být, najednou palčivě věděl, že to už nebude dlouho trvat. Slzy se mu nahrnuly do očí a on nechtěl, aby je děda viděl, protože by pochopil, proč tečou. Starý muž se po chvíli obrátil, bolestivě se natáhnul do skřínky pro láhev a dvě skleničky a sedl si k němu.
„Na, dej si medovinu, ta se mi zase povedla, co?“ zkoumal chuť na jazyku, mlaskl a otočil se k vnukovi.
„Ládíčku, víš, já jsem se trochu bál, co uvidím, až ji přivedeš. Já ti tak přemýšlel, proč se jí to vlastně všechno stalo, to nikdy není samo sebou, takové neštěstí má vždycky nějaký důvod.“
Vnuk se rychle napil, aby zaplnil najednou stažený žaludek, protože i jeho občas napadalo, že nezná důvod a že na světě mohou být lidé, kteří jen přitahují neštěstí a zamažou jím i celé své okolí. Ale čím déle ji znal, tím více nechápal, proč zrovna ona.
„Víš, vy mladí to máte moc jednoduché. Vy se nemusíte bát, že vám děcka umřou hlady, že vám v noci zabuší na dveře gestapáci nebo komunisti, někam vás zavřou a všechno vám seberou, vy se už nemusíte bát mluvit otevřeně na veřejnosti, svět máte otevřený a tolik možností je před váma, to jsme my neměli…“
„Ale dědo, to si mi už říkal přece tolikrát, my za to přece nemůžeme, že to nemáme tak těžké, jak jste to měli vy!“ Skočil mu do řeči celý netrpělivý.
„Počkej, nech mě domluvit, já ti to přece nevyčítám. Já jsem naopak rád, že nemusíte zažívat to, co jsme my zažívali. Ale kolikrát ti mne tak napadá, že když to má člověk v životě moc lehké, tak si ničeho neváží a nudí se a pak ho napadají jenom samé blbosti, nepovažuje si toho spokojeného a vlastně obyčejného života a stejně si ho nakonec nějak pokazí. A podívej se na Danu, vyrůstala ve slušné rodině, kde se nikdo nerozvedl, jejich jí dali všechno, co chtěla, na školu se dostala a i tam jí to všechno šlo, celá rodina byla nadšená, koho si vybrala a ten její muž to měl vlastně stejné.“ Znovu se napil, chvíli ještě rovnal slova v hlavě a tváří mu projela tichá vlná bolesti, kterou zahnal dalším voňavým douškem. „ Oni to prostě měli moc jednoduché, všechno šlo jako po másle a ani si to všechno nemuseli zasloužit. Žádné strachy a krize, jenom samá radost a štěstí. No, a Pánbůh ví, co dělá a proč komu kolik nakládá. Musí být přece nějaká rovnováha. A když to unese, tak ho nakonec odmění. A když to neunese, tak musí zmizet a nesmí se ani vrátit domů, jenom kanálama musí chodit. Mohli to spolu nějak zvládnout, jenže on utek. Taky mohla, utéct a nechat to na ostatních, ale nakonec to všechno vzala na sebe, i za něho a za to si ji musím vážit.“
Vnuk se na něho jenom nevěřícně díval, potemnělý včelín se najednou rozzářil jasnými barvami a jeho najednou napadlo, že i on to měl v životě moc jednoduché, nikdy se nemusel o nic snažit a proto potkal Danu. Aby se z něho stal opravdový chlap, který dokáže bojovat o to, co opravdu chce a je schopný unést všechno, co k tomu patří. Až musel zakroutit hlavou z náhlého poznání, které mu vklouzlo do vědomí a udělalo v něm konečně pořádek.
„Já už se ti nedivím, že sis vybral právě ji. Já vím, že je to zatím celé pomotané, ale máš pravdu, teď už to vím taky, té se drž, tahle ženská tě nikdy nezklame. I proto, že ví, jak zklamání chutná a dokáže si vážit spokojeného života. Ta vedle tebe bude stát, i kdyby vypukla třetí světová, toho nás Bože chraň, a to je dobře. A já tě podržím, neboj.“
Slzy znovu začaly pálit a téci, před dědou se za ně už nestyděl, do zdánlivého neklidu usínajících úlů se v nich obou rozhostil stejný klid, který sebou nesou desetitisíce drobných tělíček, řízených jediným instinktem - chránit královnu.

Trvalo ještě nějakou dobu, než Danu přesvědčil, ať opustí dům, ve kterém na ni padají jen špatné vzpomínky a jde s ním bydlet do garsonky, kterou jim na nějakou dobu nabídl jejich kamarád, než se vrátí z ciziny a kde mohli být konečně spolu, beze strachu z každého zazvonění u dveří, ukrytí před světem dlužníků a věřitelů. Mávnul rukou nad jejímu omluvami, že to celé bude muset platit sám, mával rukou i nad jejími výčitkami, že se kvůli ní rozhádal s rodiči a musel si najít jinou, těžkou, ale lépe placenou práci, která ho občas vysilovala až dno energie, o které si dosud myslel, že ji má na rozdávání. 

Dědeček za půl roku umřel. Právě ve chvíli, kdy začínali řešit, kam se podějí, protože kamarád se měl zanedlouho vrátit a Dana zjistila, že je těhotná.
„Přece se nemůžu vrátit ke tchánům a nemůžu se ani vrátit domů, barák už patří bráchovi, já bych nepřežila, kdyby i jim pobrali majetek, co když se objeví ještě nějaké další dluhy, už tak mi pomohli dost. Co budeme dělat? Nemůžu být bez trvalé adresy a nemůžu se ani přihlásit na radnici jako bezdomovci, třeba by nám pak to dítě sebrali, však víš, co se občas děje! A jestli se co nejdřív nerozvedu, tak to dítě ani nebude mít tvoje jméno, proboha!“ Propadala zoufalství a téměř zapomenuté beznaději, když seděli za stolem v kuchyni a počítali Má dáti, dal.
„Neboj, to dopadne, určitě se to vyřeší,“ znovu mávnul rukou a v duchu se opravdu modlil.

Vzal ji sebou na pohřeb, rozhodnutý, jak všem ukáže, že jsou pořád spolu a nehodlají se vzdát.
„Ládíčku, poď k nám,“ zastoupila mu cestu babička, když se vydali cestou z hřbitova, a on ani neviděl na špičky svých bot, zlomený tím, že dědeček už opravdu a definitivně není.
„Musím ti něco říct. Pojďte i vy,“ poprvé pohlédla Daně do očí, „koneckonců se vás to také týká,“ řekla nezvykle tichým hlasem plným bolesti. „Já s váma nikam nejdu Mařenko, běžte sami, stejně nemůžu ani jíst ani pít,“ odpověděla snaše, která udiveně sledovala, jak se babička zavěsila do Ládi i do té nenáviděné osoby, která jí odvedla syna a jak odmítla nastoupit do auta mířícího na smuteční hostinu.

„Uvař prosímtě kávu,“ pokývla na vnuka stará žena, když se ztěžka posadila za stůl v kuchyni. A pak se podívala Daně znovu pozorně do očí.
„Vy jste těhotná, že jo?“ A když Dana zrudla, babička se poprvé za celou dobu usmála, zvedla oči ke stropu a zakroutila hlavou.
„Jak to babi můžeš vědět, vždyť jsme to ještě nikomu neřekli?“ trhnul sebou tak, že mu málem upadla konvice s kávou.
„To je vidět každé na očích a je kolem nich takové světlo...“mávla rukou nad zbytečnými dotazy a pokračovala: “No, zase měl děda pravdu, teď už to všechno chápu. On totiž Ládíčku, než umřel, tak mi dal za úkol, že vám mám pomoct, nic jiného po mně nechtěl, jenom, že vás mám vzít do domu, když tady on už nebude...Musela jsem mu to slíbit a odpřísáhnout chvíli před tím, než...však víš,“ tvář se jí zkroutila, jak se opět bránila pláči. „A ještě řekl, že majetek není důležitý, věci, že jsou jen věci, které se dají nahradit, ale lidi že prý jsou podstatní a vztahy a láska...Představ si, takové měl bolesti a stejně myslel na tebe.“
Sedl si ztěžka na židli, zíral a nechápal, srdce se mu zastavilo a zaplavila ho tak těžká vlna smutku a lásky, cítil ji i z babičky, které se v dětství spíše bál a utíkal před jejíma očima, co vždy nelítostně odhalily každou chybičku a lež.
„On byl takový dobrák, co já si bez něj počnu, ze mě zbyla jen půlka. Takové jsem měla štěstí, že jsem ho potkala...“ zabořila tvář do dlaní, ale pak se narovnala, utřela zrádnou slzu v koutku očí a přísně se na Danu podívala. „Jenom jediné mi vadí, že vy pořád nejste rozvedená, po kom se pak to dítě bude jmenovat? To musíte ještě vyřešit a rychle...No, jen to jsem vám chtěla říct, nastěhujte se, co nejdřív to půjde, pak budete mít jiné starosti, zůstanete tady, nějak to spolu zvládneme!“
Prudce odstrčila židli a vydala se ke dveřím. „Já si jdu lehnout, už nemůžu, jsem tak strašně unavená, nějak mě to všechno zmohlo...“
„Běž babi, běž a děkuju ti moc, ti děkuji.“ Vrhnul se k ní, ale ona ho netrpělivě odstrčila.
„Mně neděkuj, to není z mé hlavy, to děda,“ zvedla znovu oči ke stropu, “musím splnit jenom to, co jsem slíbila.“ A rychle odešla. Její vnuk se dlouho mlčky díval na zavřené dveře a pak se otočil k Daně. Tiše seděla, rty v údivu pootevřené pod doširoka otevřenýma očima, ve kterých se střídala radost se slzami.
„To je celá bábi, nesnáší, když brečí na veřejnosti a vůbec dává najevo nějaké city, však ji poznáš, lehké to s ní nebude, ale ona není zlá, vevnitř je hrozně hodná, akorát je to s ní občas složité, ale co, to zvládnem...“objal ji a přes její rameno uviděl dědu, jak stojí kousek od nich, usmívá se a kolem něj se vznášejí včely.

Asi za čtrnáct dnů Daně zavolal tchán.
„Roman se konečně zase ozval, představ si, mám jeho adresu, teď už máš kam poslat rozvodové papíry.“ 
Aspoň to, aspoň to, děkovala Bohu, protože právě ten den se dozvěděla, že jí obstaví i mateřskou. Opravdu to nebylo lehké. Babičky i jejího vojenského způsobu řízení života zbytku rodiny bylo občas nad míru i Daniny velké trpělivosti, ale Láďovi rodiče nakonec usmířil příchod jejich první vnučky, vzali Danu do rodiny a začali ji mít rádi.

A pak konečně nastal ten den, kdy zaplatili poslední splátku a který nazvali Dnem Nula. Sedli si spolu do zahrady, která voněla sušeným senem na loukách za plotem, jako tenkrát, když sedávala sama s pocitem, že ji už nic dobrého v životě nepotká a někdy přemýšlela i o tom, jestli má vůbec smysl takový život žít. Dnes otevřeli šampaňské a výjimečně nalili malou skleničku i osmileté dceři, která se dožadovala cinkání. Muž, který už neměl světlé kudrny, jeho tvář ztěžkla odpovědností a jeho oči už rozhodně nebyly očima bezstarostného kluka, zvedl štíhlou sklenku s praskajícími bublinkami a ušklíbl se.
„Tak teď si můžeme konečně začít stavět vlastní dům, co říkáš?“
„Nechceš si, doufám, vzít na to půjčku, já už nechci banku ani vidět, už nikdy nechci mít jakékoliv dluhy, to budu raději bydlet až do smrti s babičkou, já už ji přece zvládám.“ vyděsila se a málem rozzlobila.
„Ne, to ne, pěkně postupně, naši mi něco dají, když jsme konečně bez dluhů, a na zbytek si vydělám sám, a tobě taky konečně zvednou plat, však není kam spěchat, máme spoustu času, copak to nevíš?"

Dívala se na něj a všechna slova odlétla za plot, zůstal jen klid a láska k tomu rozesmátému obličeji plnému nových, konečně svobodných plánů, kolem nich zrálo léto a zase voněly růže.

Povídka vznikla na základě skutečného příběhu, jehož hlavní hrdinka souhlasila se zveřejněním.