Když před dvěma lety vypukla vaječná krize a ceny vajec se vyšplhaly do závratných výšin, rozhlédli jsme se po dvoře nedávno zakoupeného venkovského stavení na samotě u lesa, vyčistili do té doby prázdný kurník, vystáli dlouhou frontu před prodejnou kuřic a stali se chovateli drůbeže.
Po dvou měsích jsem slavnostně pojedli první vejce s krásně oranžovým žloutkem a kroutili hlavou nad tím, proč nás to nenapadlo dřív. A proč jsou některé dámy přirovnávány k těmto vcelku chytrým a nenáročným slepicím, které se od jara do podzimu živí vším, co okolní louky a sad dávají, jsou vděčné za odpad z kuchyně a večer samy trefí do kurníku. I když na čištění kurníku se vždy připravuji dva dny dopředu a přesvědčuji sama sebe, že ten nevábný odpad je koneckonců výborné hnojivo. A tím, že jsou naši kuři na zdravém vzduchu a mají hodně pohybu, vyhýbají se jim i obvyklé slepičí neduhy.
Jenže se o našich slepicích dozvěděla rodinka lišek z nedalekého lesa. Hlavně na jaře potřebují trénovat mláďata v lovu a nás zřejmě považují za nejbližší sámošku. Když zcela beze stop zmizela třetí slepice, rozhodli jsme se pro výrobu výběhu. Z původního plánu vznikla nakonec velestavba, protože jsme při ní zrušili i původní plot plný děr a přistavěli rovnou i výběh pro kozy. Na šťavnatý pažit za plotem slepice vypouštíme jenom v naší přítomnosti, zase až tak drzé ty lišky přece jenom nejsou a také se bojí psů.
Protože se nám chovatelství zalíbilo, přikoupili jsme nové kuřice na doplnění ztrát a na doporučení dalších nadšených chovatelů i brojlery, kteří se chovají na maso. Soužití obou druhů drůbeže bylo vcelku idylické do té doby, než brojleři z roztomilých bílých kuřátek vyrostli do nadslepičích rozměrů, zjistili, že slepice jsou slabé povahy a začali je tyranizovat tak, že slepice přestaly snášet, protože jim brojleři likvidovali i vajíčka. Uklidnily se až poté, co poslední čtyřkilový brojler skončil v mrazáku a můj muž pravil, že takto ne, příští rok musíme brojlerům udělat zvláštní výběh, protože tihle kuři s výrazem ragbisty prostě nemají dobré povahy. Bodejť, když tuší, že na rozdíl od rozmazlovaných slepiček skončí brzy na pekáči.
Jenže pak si nás všimli místní přemnožení dravci v povětří. Na rozdíl od lišek jejich návštěvu poznáte podle spousty peří na místě činu. Krouží po nebi s výhružně nataženými zobáky a čekají na každou budoucí nebožačku, která zase objevila nějaký únikový východ a chybu chovatele. Když jsem vidlemi odháněla už druhého jestřába, který právě seděl na omráčené slepici, utěšovala jsem se, že jsme na tom ještě dobře, známému dole ve vesnici nedávno kuna zrušila celý kurník, kde své miláčky našel s prokousnutými hrdly pěkně naskládané vedle sebe. A tak mi nezbývá, než obcházet ploty a zacpávat další a další nouzové východy. Pokaždé se nějaký najde, stačí vydatný liják.
Za okny se jaro konečně dohodlo se zimou, která vůbec nepřišla, sedím u počítače a snažím se zabrat do práce. Najednou se ze dvora, kde hlídá velký černý labrador a nové štěně a kam jsem vypustila slepice na první rašící travičku, ozve rozzuřený řev. Vyběhnu vyděšeně ven a zjistím, že se náš pes pere s jiným naprosto neznámým labradorem, kterému se podařilo podhrabat pod naším, ještě téměř novým, plotem. Odtrhnu psy od sebe a zavřu ty domácí, co brání usilovně svůj dvůr, do kotelny. Zaběhnutý pes se mezitím baví tím, že loví moje slepice, peří lítá a já nevím, co si s tím jinak přátelským psem, který se někde dole ve vesnici urval z řetězu, počít. Odmítá se hnout od našeho domu a stále se snaží prohrabat zpátky na dvůr. Chválabohu má na obojku štítek s číslem majitele, psa nakonec odvedu do prázdného kozího chlívku, který musím znovu otevřít poté, co se z něj ozve další vyděšená slepice do té doby sedící na slámě a snažící se splnit denní normu. Zrovna se do ní chystal zakousnout. Než přijede přivolaný majitel, obhlížím podhrabaný plot i s uvolněným pletivem, které se bude muset znovu přitáhnout. Za chvíli se objeví auto, z něj vystoupí dva místní mladíci, jeden má v sádře levou ruku a ten druhý pravou. Oba se moc omlouvají a pustí se do opravy plotu, sice mají dohromady obě ruce, ale moc jim to nejde. Slepice, která vypadala, že už se nevzpamatuje, se nakonec otřepe a jde snášet jinam.
Pes je nakonec odveden, díra spravena a já si tak říkám, že chce-li být člověk chovatelem, musí být zároveň filozofem, kterému je jasné, že okolní příroda bude pařáty natahovat pořád a vyžadovat nějakou daň za soběstačnost. A že můžete vymýšlet, jak chcete, vždycky se nějaký pes urve z řetězu. S takovým přístupem se můžu klidně pustit i do chovu krůt, ty jsou totiž velmi přecitlivělé, rády chytnou každou nemoc a za mlada nesmí zmoknout...
