Dlouhé zimní večery přímo svádějí k zasednutí kolem stolu a vytažení nějaké oblíbené krabice se společenskou hrou. Většinou se zasmějeme, málokdy pohádáme a hlavně tma za okny už není tak depresívní. A jak už hry pro dospělé hraji několik desítek let, připadají mi stále poučnější.
Nedávno jsme na téma her pro dospělé zapředli debatu v kroužku lidí, kteří se původně sešli kvůli zcela jinému pracovnímu účelu. Jeden účastník nám nadšeně vyjmenoval všechny nejnovější hry náročné na strategii a přemýšlení, které se už hrají na celosvětové úrovni a ti nejlepší jsou regulérními mistry světa. Ten nejstarší řekl, že hry už dlouho nehraje, protože se u nich pokaždé doma pohádají, on má raději klid a vyhrávat ho už stejně nebaví. A kolegyně to uzavřela, že ona nemůže hrát ani „Člověče, nezlob se“, protože je jí líto ostatních, kterým vyhazuje figurky. Já jsem zase přidala do placu, že nemůžu hrát Dostihy, protože se do hry vždycky tak vžiju, že pak psychicky nezvládám nucené odprodeje koní a stájí, které mi přivodilo protihráčovo štěstí v hodu kostkou a já mu pak musím vyplácet výhry, co mne přivedou k bankrotu. Nebo sedím na distanci a bezmocně pozoruji, jak ostatní zatím nakoupí nejlepší koně. Možná mi tahle hra příliš připomíná skutečný život.
Prostě nesnáším, když jsem závislá na náhodě a raději hraju takové hry, kdy rozhodne spíše dobré pozorování nebo schopnosti. Jenom šachy se asi v životě nenaučím a k mé nejoblíbenější hře jménem Scrabble zase málokdy najdu ochotné spoluhráče. Když jsem se přihlásila do společenství srabblistů na internetu, asi na měsíc jsem propadla naprosté závislosti, ze které mne nakonec vyléčil rozmrzelý manžel, protože jsem místo spaní hrála se stejně závislým hráčem na služební cestě v Arménii, který měl čas hlavně pozdě večer. A když jsem si šla konečně lehnout, nemohla jsem usnout, protože se mi před očima míhaly všemožné kombinace zcela neznámých slov. Takže od té doby více chápu, jak lehce lze propadnout i hrám, ve kterých jde o peníze a často i rodinné štěstí.
Mám strýce, se kterým také nikdo nechce hrát. On totiž pokaždé hodí číslo, co zrovna potřebuje a dostane ty nejlepší karty. A také, když si koupí sako v sekáči, najde v kapse zlatý prsten nebo na procházce se psem zakopne o drahé hodinky. Ztracené peněženky vracel už několikrát, ve Sportce pokaždé vyhraje aspoň čtvrtou, k první ceně se zatím neprohádal, ale nás by to ani nepřekvapilo. Vlastně už i jeho přestal tento typ her zvaných „alea“ bavit, když mu tak jdou.
Společenské hry jsem přestali hrát i s jedním kamarádem, protože má potřebu vždycky vyhrát a to za každou cenu. Takže občas používá ne úplně férové praktiky, buď psychicky rozloží spoluhráče nebo si trochu vypomůže. Je veleúspěšným podnikatelem, který výborně hraje šachy. Kamarádíme s ním dál i proto, že aspoň v této hře nešvindluje, protože je to pro něj věcí cti. Také si vzpomínám na jiného podnikatele a dlouholetého komunálního politika, který hrál hrozně rád golf, ale byl nakonec vyloučen z klubu, protože si konečně někdo všimnul, že občas nohou posouvá míčky. Říkalo se o něm, že nejen v golfu.
Bylo období, kdy jsme propadli hře zvané Mafie. K té stačí minimálně deset hráčů a deset papírků s určením role. Často se v ní spí, protože ve tmě noci útočí vylosovaní mafiání, o kterých nikdo neví, že mafiáni jsou. A ti zabíjejí nevinné občany, kteří se pak do té doby, než zase usnou, hádají mezi sebou, kdo je mafián a kdo ne. A pak se diví, jak nalítli tomu, kdo dokázal ostatní mistrně přesvědčit, že je pouze obyčejný občan a přitom postupně vyvraždil celé městečko. Tuhle hru jsem zpočátku neměla moc ráda. Když jsem si totiž vytáhla lísteček s velkým M (jakože mám zabíjet ty nevinné spící občany ukázáním na jejich skloněné hlavy), třásl se mi hlas a vůbec jsem se tvářila nápadně tajemně, takže mne okamžitě odhalili. Ale vytrénovat se dá všechno, což je pro mne ukázkou, že dlouhodobým pobytem mezi mafiány se stanete rovněž ostříleným členem klanu a ani vám to nepřijde. Ale zjistila jsem, že je zábavné být i mimo hru a sledovat chování těch, co ve hře zůstali. Všimla jsem si nejen situací, když tuto hru někdo hrál skutečně poprvé, mafián mu šel jako po másle a pak se ukázalo i v reálném životě, že je radno dát si na dotyčného pozor. Když jste mimo hru, mnohem lépe rozpoznáte používané manipulativní techniky a strategie, na které jako zaujatý hráč skočíte rychleji než slepá ovce. Nebo nevěřícně zíráte na chování zdánlivě harmonických dvojic, které se dokážou v zápalu hry tak zuřivě pohádat, že vás ani neudiví, když se po nějaké době rozejdou. I díky této hře mi došlo, že když si občas nasadíme masku, ve skutečnosti ji odložíme. Přestaneme se totiž hlídat a kontrolovat.
Takže si říkám, že hry jsou velmi užitečné pro skutečný život. Dozvíme se během nich mnohé o ostatních, i o sobě. V dětství jsem prohry téměř vždy obrečela, dnes už vím, že patří k životu , protože jinak bychom se ničemu novému nenaučili a stále vyhrávat je pak nuda. Že sice můžeme chtít za každou cenu vyhrát, ale pak se nám může stát, že už nenajdeme spoluhráče. A že hru, která nás opravdu příliš stresuje, je lepší nechat v krabici a najít si nějakou jinou.
Vám všem přeji, abyste nejen tento adventní čas strávili především s těmi, co si nepotřebují nasazovat masky, aby ukázali, jací ve skutečnosti jsou, prohru dokážou nést s úsměvem a neradi vyhazují figurky těch druhých.
