Dějinný význam osudových žen

Ruiny gotického kláštera obklopené pečlivě udržovaným anglickým parkem působí tak romanticky, že chvílemi čekám, kdy se za některým z kamenů vynoří Elizabeth Benettová na výletě za krásami rodné země. Ale při tom kochání se na lavičce mne najednou napadne, že tohle krásné místo v době, kdy se z fungujícího bohatého kláštera plného mnichů staly rozvaliny, vlastně až tak idylické nebylo. 

Anglický král s notoricky známým počtem žen se totiž na začátku své kariéry Modrovouse rozhodl rozvést s manželkou, která mu nebyla schopna porodit dědice a vzít si jinou, která už toho dědice čekala. Jmenovala se Anna Boleynová a vsadila všechno na jedinou kartu – chtěla se stát královnou. Jenže hrozilo, že když král tuto prekérní situaci co nejrychleji nevyřeší, místo dědice to bude jenom bastard bez nároku na trůn a jeho rod vymře po meči. Takže se král pohádal s papežem, který nebyl ochoten mu s jeho dynastickými problémy pomoci. Založil novou církev, odtrhl se od Říma a své finanční problémy vzniklé nutností zajistit si podporu věrných a naplnit pokladnu vyřešil i tím, že se zbavil mnoha pátých kolon plných zatvrzelých papeženců. Tedy klášterů, které oplývaly značným majetkem. Jejich půdu rozdal věrným, pokladnu naplnil a z Boleynové se opravdu stala nová královna. Jenže, jak její osud ukazuje, člověk si má hodně rozmyslet, co si přeje. Jeden pak může přijít i o hlavu. Zmatky a otřesy, ke kterým přispěla v době, kdy ještě hlavu nosila na svém jistě krásném krku, zasáhly celou generaci. Na druhou stranu, skutečně porodila budoucí královnu, za jejíž dlouhé vlády se stala Anglie velmocí a na dobu alžbětinskou se dodnes vzpomíná jako na dobu rozkvětu a prosperity. I když po ní zákonitě přišly další otřesy a zmatky.

Po pár dnech sedím v londýnském parku St. James na neanglicky žloutnoucím trávníku a mezi stromy vykukuje Buckinghamský palác. Všude vlají vlajky a místa určená pro tisk jsou zaplněna snad úplně všemi britskými televizními stanicemi v rámci čekání na další pokračování rodu Windsorů. A opět mne napadne, že cesty osudu, když na ni vkročí elegantní noha osudové ženy, jsou nevyzpytatelné. Kdyby strýc současné nejdéle panující a všeobecně oblíbené královny Alžběty II. nepotkal paní Simpsonovou a nedal jí přednost před trůnem, Alžbětin otec by se nestal králem a ona následně královnou. Stačilo, kdyby Edwarda stihli oženit před oním osudovým dnem, kdy ho poněkud nepochopitelně očarovala dvakrát rozvedená Američanka. Asi nejen mne zajímá, kam by vedla cesta Velká Británie za druhé světové války, protože Edward jevil nebezpečnou náklonnost vůči nacistům. Mnozí historici se totiž domnívají, že Hitler byl připraven Edwarda znovu dosadit na trůn. Možná bychom dnes všichni mluvili německy a nosili pouze pruhované oděvy, protože by Británie nevstoupila vůbec nebo příliš pozdě do války, ve které sehrála velmi důležitou a pozitivní roli.

I když - možná to bylo všechno jinak. Jindřich VIII. už měl v plánu rozloučit se s papežem dávno před Annou a brousil si zuby na bohaté kláštery i tak, Edwardovi se na trůně sedět prostě nechtělo, ale ty „dámské“ důvody jsou přece jenom romantičtější, ne?

A pak se vracím domů. Po deseti dnech bez českých médií a internetu (opravdu dobrá kůra) opět sleduji Televizní noviny. Paní Nagyová sedí před soudem, který sama vyvolala v dobách, kdy nejen ji ještě ani nenapadlo, že se na něj dostaví o deset kilo lehčí a s nervy pocuchanými vazbou. Její stížnost na pana Randáka, že zveřejněním jejích obdivuhodných příjmů z veřejných zdrojů poškodil její pověst, se jeví jako ještě větší absurdita. A protože si nějak neuvědomila, že psí žrádlo se má nakupovat jen v obchodech pro domácí mazlíčky, máme tady státní převrat a demokracie se nám povážlivě houpe. Z asi nadlouho posledního modrého premiéra se stala politováníhodná figurka zmítaná vášněmi k nesprávné ženě, které příliš věřil a odmítal o ní pochybovat. Jo, člověk si má hodně rozmyslet, co si přeje. A nám nezbývá, než se dívat, nevěřit svým očím a znovu se stydět za stav své země. Už asi málokdo pochybuje o tom, že případ Nagyová se prostě hodil a nebýt jejích přehnaných ambicí, našel by se jiný důvod pro prezidentem předem avizovaný pád vlády. Ale stalo se a premiér si zbraň proti sobě nabil sám.

Pravda, královské hlavy u nás nepadají a krev neteče proudy, ale tak trochu si připadám jako v dobách, kdy zmíněná vzdálená země zmítaná vášněmi svých králů ještě nevěděla, že ji čeká doba, na kterou bude moci být pyšná. Jenže oni ti Britové by na našem místě asi už vzali Parlament útokem a nevolali po tolik potřebné změně jen na internetových fórech a v hospodách. A možná by měli více jasno v tom, jak ta pozitivní změna má vlastně vypadat. Já jim tu jejich královnu, která už přes 60 let dává vším svým konáním najevo, že především slouží svému lidu, vlastně nepokrytě závidím.

Jako zatvrzelému dějinnému optimistovi, který stále věří, že vše má nějaký skrytý pozitivní smysl, i když mi dává poslední dobou hodně práce jím zůstat, mi nezbývá než doufat. Že až čas ukáže, proč se nám to všechno musí nyní dít a proč jsme demokracii, po které jsme tolik volali při posledním národním vzepjetí a cinkání klíči, nechali dojít až k takovému všeobecnému marasmu. Co myslíte, budeme za pár let i my říkat: „Ještěže tenkrát ta Nagyová...?“