Jak se z kozy stane pes

Když vám odejde dlouhodobý psí společník, každý věci znalý pejskař vám poradí, ať si pořídíte nového. Což zabírá opravdu spolehlivě. Ale i zkušení pejskaři ví, že každý pes je osobnost a úplně nahradit ho nelze, stejně občas lítostivě zavzdycháte a zavzpomínáte. Jenže život běží dál nejen psími skoky. Před dávnými dvěma roky jsme se s mým bývalým kolegou a dlouholetým chovatelem koz Mojmírem dohodli, že až bude mít nová kůzlata, tak se ozve, koneckonců bydlíme na samotě, kolem je spousta trávy a sena...

Ozval se začátkem roku: „Koza bude mít mladé, jak porodí, dáme vědět. Vezmi si rovnou dvě, jak je koza sama, tak se trápí a vymýšlí blbosti. Asi v červnu bych to viděl.“
Takže jsme se doma poradili, definitivně kývli a začali vymýšlet, kam kozy umístíme, kde bude výběh a jak to s nimi vůbec zvládneme. Pro jistotu jsem zavolala Mojmírovi, jak ten výběh má být velký a vysoký. „No hodně, kozy jsou vynalézavé, přelezou, co se dá. Takže tak dva metry,“ pravil.
„Cože, dva metry? Už teď máme tolik práce s budováním výběhu pro drůbež a ještě jedna stejně vysoká ohrada...“ zarazila jsem se.
„No, jestli bude ten výběh hodně velký, klidně tam můžou být i se slepicema. Snad to slepice zvládnou...“odtušil a zavěsil. 

Proč by to neměly zvládnout právě slepice, ty přece jen tak něco nerozhodí, přemýšlela jsem. Výběh byl hotový, i s vysokou dřevěnou bytelnou brankou a slepicím se v něm zjevně líbilo. Začali jsme pomalu chystat chlívek, do června času dost, jenže jsme zjistili, že do něj zatéká. A jak jsem si přečetla v moudré knize o chovu koz, zimu snesou, ale vlhko a průvan ne. Právě jsme začali domlouvat pokrývače, když znovu zazvonil telefon.

„Halo, haloo, koza konečně porodila trojčata, ale máme problém, ta loňská puberťačka na ně strašně žárlí a musíme ji dávat zvlášť. Tak jsme si říkali, že by bylo rozumnější, kdybyste si vzali nejdřív ji, a pak kůzle, až ji máma odstaví. Ale potřebovali bychom, abyste si ji odvezli už teď.“
Opět mi zatrnulo. „Mojmíre, to nejde, musíme nejdřív vybílit chlívek a hlavně položit novou střechu, nějak nezvládla letošní zimu.“

„Ahá,“ pravil zklamaně, „ale prosím tě, pospěšte si.“

„No jo, ale ty jsi říkal, že kozy nemůžou být samotné a co když, až přivezeme to další kůzle, tak po něm zase půjde?“

„Kdepák,“ rozhodl zkušený chovatel, „ta bude tak ráda, že bude mít parťáka, že na nějakou žárlivost zapomene.“ A jelikož donedávna odmítal pořídit si mobil, už ho sice má, ale je děsně stručný, zase zavěsil.

A tak jsme si tedy pospíšili, vybílili chlívek, položili střechu, v pondělí pohřbili a oplakali starého psa a v neděli vyrazili pro nový přírůstek. Nějak jsem do té doby žila v představě, že kozy, zvané kamerunské, nemají rohy. „No, některé mají,“ odtušil Mojmír při pohledu na můj viditelný úlek nad velmi špičatou ozdobou naší nové kozy. „Ale neboj, až na tu žárlivost je opravdu přátelská a skoro ani není škodolibá, jako některé jiné kozy. Akorát se musíš připravit, že co není v pořádné výšce nebo za nepřelezitelným plotem a záleží ti na tom, tak to ti sežere jako první. A asi bude první dny hodně mečet, ale to ji brzy přejde...“

Srdce mi klesalo a bojovala jsem s chutí neudělat ten poslední krok, nenaložit kozu do vozu a raději odjet bez ní. Ale na druhý pohled to byla vlastně sympatická kozí slečna a tak jsem nakonec srdnatě vykročila k zářivé budoucnosti majitelky kozího stáda. Cesta proběhla v klidu, sežrala zásobu tvrdých rohlíků pro uklidnění, nechala se drbat mezi rohy a chovala se neočekávaně vzorně. Jenže pak to vypuklo.

Ve výběhu vydržela jeden den. Nejdříve proběhla několikrát kurníkem a rozšlapala vajíčka, slepice z ní dostávaly slepník od slova psotník, krčily se vyděšeně v koutě výběhu, kam stejně občas s velkou radostí vběhla, aby mohla nabrat na rohy kohouta, který se přece jenom choval statečně a bránil svoje družky. Koneckonců, má to v popisu práce. Když zrovna vyděšeně nekdákaly slepice, mečela koza, která celou dobu bušila do vrátek „tvrdohlavou“, až se jí podařilo vyviklat uzávěr a vběhla vítězně na dvůr. Když jsem jí zavírala podruhé a branku nevyviklatelně zajistila, na chvíli se zamyslela, pak poodstoupila, zahrabala kopýtkem, rozběhla se a plavně se vznesla. Branka totiž měřila jen metr osmdesát, původně jsme si totiž říkali, že těch dvacet centimetrů přece...

A opět vesele pobíhala po dvoře. Po počátečním zamyšlení, jestli to není omyl a nemáme doma kamzíka, podoba by odpovídala, i výška skoku, jsem se rozhodla ji uvázat. Mečela ještě víc, a já pořád vyskakovala, až jsem vyskočila asi po sté od počítače s rozepsaným článkem a zjistila, že se utrhla a opět pobíhá volně po dvoře.

„Já to nezvládnu, co s ní mám dělat, takhle už nikdy nic nenapíšu a začíná mě z ní fakt bolet hlava,“ kňučela jsem manželovi na telefonu.

„Musíš vydržet, až přijedu domů, něco vymyslíme.“ A zavěsil, protože měl nějaký problém na dílně.

Začínala jsem mít kozí tik, při dalším zamečení jsem se už děsila, co zase vyvedla. Když se urvala po druhé a začala hodovat na krásně vykvetlých begóniích, začal jsem přemýšlet, jestli nenastává moment rozhodnutí: „Buď koza nebo já!“ Muž se vrátil kolem páté, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a koza mečela.

„Hele, našel jsem v kůlně řetěz, to tady měli asi na dobytek, z toho se už neurve,“ táhnul za sebou bytelný řetěz po původních majitelích, kteří chovali i býky. Koza na řetěze nějakou chvíli mečela a pak začala podivně sípat. Vrhli jsme se na ni a snažili se ji co nejrychleji odvázat. Jak se bránila, sípala stále více a já už viděla, jak mne Mojmír prokleje, protože nám jeho koza nevydržela ani dva dny. Nakonec jsme ji úspěšně osvobodili a rezignovali. Jak jsem postupně zjistila, chutnají jí nejen begonie, ale i muškáty, pouze oleandr nežere. Kytky byly odklizeny na balkon, odborně nám upravila všechny popínavky a sežrala maliny. Rezignovaně jsme usedli a pozorovali kozu volně pobíhající po travnatém dvoře, na kterém původně měli být jen psi a kočky. Slepicím se zjevně ulevilo a po hodině dohadování se s velkou úlevou rozeběhly po zbytku výběhu.

A koza byla naprosto spokojená. Se psy si velmi rychle vyjasnila pozice a ujala se vedení. Od té doby se jí raději klidí z cesty a chodí se pomazlit, jenom když je mimo pole. První pokus sežrat jí rohlík náš opravdu bytelný labrador brzy vzdal a už se raději nikdy nepokusil. Ty rohy jsou fakt ostré. Když se na obzoru červenaly mráčky a slunce zapadalo, koza ležela společně se psy vedle stolu, občas si zašla pro pohlazení a spokojeně přežvykovala. Stýskání a nejistota ji přešly, našla totiž nové stádo. I když poněkud nesourodé. Několik dvounožců, co mají ty horní končetiny především pro hlazení a podávání dobrot, několik psů a koček, ale jde to.

Když odcházím z domu, stojí disciplinovaně za dva metry vysokou branou společně se psy a hlídá. Když jdu na procházku, kráčí na provázku přede mnou, občas se někde zastaví, ohryže lístečky z keřů a nemůže si vynachválit místní biodiverzitu. Pak jdou psi, za nimi kočky, rostoucí stádo domácích mazlíčku je pohromadě. A dvounožec, kterého si vede, se tak divně uculuje a směje se sám sobě. „Ještě že nás nikdo nevidí,“ mumlá si pro sebe.

Vážení čtenáři, až odejde váš dlouholetý psí společník, pořiďte si okamžitě kozu. Přinutí vás žít v přítomnosti a nevzpomínat, udrží vás v pohybu i střehu a naučí předvídat. Uvědomíte si, že příručky jsou jedna věc, stejně se realita uskládá úplně jinak. A opravdu přestanete lpět na oblíbených květinách, ty vám zaručeně sežere jako první, když se k nim zase dostane.