Nebezpečné prezidentské stereotypy

Jak nám píše Wikipedie: „stereotyp je typizovaný, běžně opakovaný a zjednodušený soubor většinou nelichotivých představ o příslušnících společenských skupin, vrstev, etnik a podobně, základ rasových a společenských předsudků například stereotyp Němce, Žida, Roma, tchyně atd. Společenské stereotypy zjednodušují orientaci a rozhodování a podporují primitivní rozlišení „my“ a „oni“. Jsou velmi trvanlivé a člověk je přebírá v dětství či v mládí od svého okolí, a to zejména o takových skupinách, s nimiž nemá vlastní zkušenost. Společenské stereotypy se vyskytují například v karikaturách a hrají velkou roli v masové propagandě.“

Někdy mám pocit, že my Češi a Moravané bychom bez stereotypů nemohli žít. Příkladem může být vrcholná politika, kdy si před před volbami pravidelně vytváříme stereotyp "Mesiáše, který nás konečně zachrání," abychom ho při prvním veřejném zakopnutí zařadili do škatulky „další prolhaný a špinavý politik, který zklamal mou důvěru.“ A s velkou radostí toho dalšího „námizvaného“ Mesiáše přibijeme na kříž, kterých je vrcholná politika plná. Stejně tak jako stereotypů, které asi potřebujeme jako základ pro hospodské a večírkové debaty.

Obdobné to bylo před letošními prezidentskými volbami. Stačí jen zmínit oblíbený vtip na téma: „Co je to? Sejde se Žid, Japonec, Avatár, Rakušan a...“ Táňa Fischerová byla příliš „sluníčková a mimo realitu“, ať mluvila, jak chtěla a ten, který se nakonec umístil v čele peletonu, byl zase tím „který má zkušenosti, je vtipný a rozumí prostému lidu.“ No, že trochu pije a hodně kouří, kdo z nás ne, že? Prezident byl nakonec zvolen a sotva několik hodin poté si při prvním škobrtnutí zadělal na vlastní stereotyp.

Pro jistotu rovnou sděluji, že k druhému kolu prezidentských voleb jsem se brodila hlubokým sněhem ze zamrzlého kopce, také několikrát škobrtla a málem zalomila si končetinu, poháněná pocitem, že musím vydržet, protože nechci, aby výše zmíněný vyhrál. A pak mi nezbylo nic jiného, (jako téměř polovině volícího národa vyděšené tím, že se na Hrad dostal člověk, který se na něj prolhal), než se s touto skutečností smířit a doufat v jediné – že jsem se tentokrát mýlila. A dát mu férových prvních sto dní bez předsudků. Takže když poprvé škobrtnul, napadlo mne, že má opravdu nějaký zdravotní problém a spíše jsem se zamýšlela nad tím, jestli jeho nemocný palec není příznakem závažného projevu cukrovky, tolik obávaného u silných diabetiků. A jak může s touto nemocí ustát dalších pět let. Až mi ho začínalo být poněkud líto, když jsem sledovala další a další záběry na jeho potácivost při návštěvě Senátu, Parlamentu a vůbec. Co chcete, je to starší člověk, který svému tělu dává silně zabrat a výkon náročné funkce mu dává i právo na únavu. Také mi začínalo být jasné, že kdyby v čele prezidentského peletonu stanul můj favorit, četla bych neustále na stránkách místních médií o tom, kde všude usnul a klimbal. 

Jenže přišla výstava korunovačních klenotů a celá ta hrdá sláva byla zastíněna fotkami silně unaveného prezidenta, doplněná vysvětlením o viróze. A stereotyp „prezidenta opilce“ byl definitivně potvrzen. Viróza se zařadila do síně slávy vedle: odklonění, vína v krabici, myslím to upřímně, biomasy, chilského pera a jiných nálepek, kterých se jejich nositelé už v tomto životě nezbaví. V internetových diskusích se vedou bouřlivé debaty a vysvětlení únavy současného prezidenta jeho kanceláří bere vážně málokdo. Hlasití, stále ještě Zemanovi zastánci odvádějí pozornost poukazováním na popíjení Václava Havla, který se také dočkal mnoha stereotypů od těch příliš tatíčkovských až po ty přímo nactiutrhačné. Voliči Karla Schwanzerberga si zase spokojeně užívají šťouchanců typu: „Máte, co jste chtěli.“

Mám bohužel dojem, že ať v budoucnu Miloš Zeman vykoná cokoliv rozumného, každý jeho čin bude už dopředu posuzován a znevažován filtrem tohoto stereotypu. Málokoho už bude zajímat, o čem mluví a většina bude pouze očekávat, kdy vypukne další ostuda. Což mi připadá na celém současném prezidentském stereotypu jako to nejzávažnější. Oba dosud nesmiřitelné tábory se totiž pomalu sjednocují na názoru, že v současné době sídlí na Pražském hradě člověk, který má vážný problém s alkoholem. Možná ani současný prezident zatím netuší, s jakou nálepkou jednou předá žezlo svému nástupci a neuvědomuje si, že splněný sen se může stát prokletím.

Všimněte si i dalšího typicky českého stereotypu: vlastně jsme až trochu pyšní na to, že vedeme evropské i světové žebříčky v počtu vypitých piv a jiného alkoholu. Ale běda, když tuto nadměrnou spotřebu přestane někdo zvládat. Dokud je bujarý pijan a veselá kopa, je za chlapáka. Ve chvíli, kdy překročí velmi tenkou hranici mezi pijanstvím a závislostí projevující se veřejnými excesy, je směšný, trapný a stane se společensky nežádoucí směšnou figurkou. Kterou už nikdo nebere vážně.

Ve chvíli, kdy začne společnost vnímat podobným způsobem svého nejvyššího veřejného zastupitele, přestože si to možná ani nezaslouží, stává se z celé záležitosti závažný problém vhodný nejen do stokrát profláknutého bulváru.

A jak už jsem zvyklá uvažovat nad tím, že nic se neděje náhodou, možná právě proto byl Miloš Zeman zvolen. Abychom si konečně uvědomili, že máme problém všichni, nejen on, kromě statečně odolávající skupinky abstinentů, kteří to mají v národu veselých pijáků opravdu těžké. Asi nám několik desítek obětí otrávených metylalkoholem k pořádné celospolečenské sebereflexi nestačilo.

PS. Jsem veselý popíječ kvalitního vína:-) Asi si ho začnu více ředit vodou:-)

http://respekt.ihned.cz/z-noveho-cisla/c1-59862620-jak-jsem-pokladal-otazku-prezidentovi