Mezi řádky – jen pro vnímavé čtenáře:-)

První kolo senátních voleb v Brně – bývalá soudkyně Ústavního soudu Eliška Wágnerová získala 26,74 % hlasů, jako druhá postoupila Stanislava Slavíková se ziskem 17,31%. Dne 14.10.2012 se na oficiálním webu kandidátky na senátorské křeslo č. 2 objevilo toto prohlášení:

Vážení spoluobčané, milé „Brňačky“, milí „Brňáci“.

Děkuji za Vaše hlasy a vyjádřenou podporu v 1. kole voleb do Senátu Parlamentu ČR. Je to pro mě zavazující a současně povzbuzující pro 2. kolo.

Jsem jedna z Vás, narodila jsem se v Brně, celý život zde žiji a pracuji, zejména pro zaměstnance, ale i bývalé zaměstnance, seniory či další občany Jihomoravského kraje.

Jsem dcera, matka i babička a jak mám uvedeno ve svém mottu „Rozumím problémům lidí“, tak tomu je.

Již mnohokrát jsme byli zklamáni sliby, zejména mediálně známých osob. Nízká účast ve volbách svědčí o nedůvěře v politiku a mnohdy se tomu nedivím.

JSEM TU PRO LIDI, a to bez rozdílu věku, vzdělání či pohlaví. Moje minulost není vázaná na politické strany, finanční skupiny či disidenty. Problémy jsem vždy řešila a neutekla před nimi. 

Mé členství v ČSSD Vám ukazuje, kdo budou moji straničtí kolegové v Senátu – slušní a čestní lidé, např. předseda Milan Štěch či Zdeněk Škromach, Alena Gajdůšková, Jiří Dienstbier, Jan Žaloudík, Miloš Janeček, Jozef Regec a další. Nebudu tam sama jako NEZÁVISLÁ, nebudu tam za stranu, která vládla v Topolánkově vládě. Budu za nejsilnější opoziční stranu, která je nejstarší v ČR a má tradici.

Rozhodněte se sami za sebe, svým rozumem a citem, bez mediálního ovlivňování. Bude to Vaše osobní rozhodnutí, tak se vyhnete zklamání.

NIKDY JSEM BRNO NEOPUSTILA. Vždycky jsem tady v Brně žila mezi Vámi, v každé době. Zůstanu mezi Vámi i jako senátorka.

Přijďte mě prosím podpořit i ve druhém kole 19. a 20. října 2012.

Jak se ukázalo dle ohlasů na Facebooku, zasáhlo její prohlášení, psané zřejmě pod vlivem povolebního rozrušení (i vzhledem k hojně využívaným velkým písmenům) řadu pozorných nadšených čtenářů a kolovalo a kolovalo tak dlouho, až dne následujícího (bohužel nikdo neví, kdy přesně) věta: „Moje minulost není vázaná na politické strany, finanční skupiny či disidenty.“ zmizela. 

Návod, jak číst mezi řádky:

Eliška Wágnerová se narodila v roce 1948 v Kladně. Jelikož její strýc právník skončil jako politický vězeň v Jáchymově, nemohla dále studovat, takže odešla pracovat v těžkém a nebezpečném provozu kladenských hutí. Nakonec koncem šedesátých let vystudovala práva, i když v Praze, kde žila se svým prvním manželem – advokátem, v nastupujícím normalizačním období již pracovat jako advokátka nemohla a dojížděla denně do severočeských Loun. Až od roku 1978 působila v advokátní poradně v Kladně.
V roce 1982 se rozhodla odejít do německého exilu. Sedm let žila v Mnichově a pracovala jako novinářka pro Rádio Svobodná Evropa a pro exilový tisk a navíc vykonávala praxi poradkyně pro československé právo. V roce 1988 se seznámila s exilovým novinářem Arnoštem Wagnerem, který v Kanadě vedl exilové československé televizní vysílání a byl členem redakční rady Škvoreckého časopisu Západ. V půli roku 1989 odjela za svým budoucím manželem do kanadské Ottawy. V Kanadě pracovala jako zubní laborantka, květinářka či servírka, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Ale už od počátku prosince 1989, kdy s manželem navštívili revoluční Prahu, bylo rozhodnuto, že se do Československa vrátí. 

V roce 1993 nastoupila na Ústavním soudu jako asistentka předsedy, v roce 1996 se stala soudkyní tohoto soudu a v nové funkci pak setrvala na Nejvyšším soudu další čtyři roky, a to až do svého jmenování soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu ČR (2002). Její osobní a životní krédo je usilování o spravedlnost a o respekt a ochranu lidských práv při veškeré činnosti státu resp. činnosti veřejné moci. S touto myšlenkou oslovovala své studenty na právnických fakultách a fakultě sociálních studií v Brně. Na ní stavěla i při své práci v Legislativní radě vlády ČR, ve vědeckých radách několika univerzit a právnických fakult, stejně jako při svém působení členky tzv. Benátské komise – poradního orgánu Rady Evropy, v nadacích a výborech pro udělování mezinárodních cen a především ve své publikační činnost. Sama je nositelkou stříbrné Randovy medaile, kterou ji za Jednotu českých právníků předával Otakar Motejl.
Pozn.: EW je mediálně známá osoba a bezdětná. Do Senátu kandiduje jako nezávislá s podporou Strany zelených.

Stanislava Slavíková se narodila v roce 1960 v Brně, středoškolské vzdělání ukončila maturitou na ekonomické škole.
V letech 1979 -1983 pracovala jako referentka v SBD Nový domov. V letech 1983 - 1988 jako referentka MěOR. od roku 1989 jako referentka RaJ Brno 1. 
Od roku 1993 působí v regionálních odborech, nyní je předsedkyní Regionální rady odborových svazů ČMKOS Jihomoravského kraje a místopředsedkyní IGR MEROR (Meziregionální odborové rady Jižní Morava a Dolní Rakousko). V ČMKOS zastává i funkci regionální manažerky projektu ESF „Posilování sociálního dialogu“. Počínaje rokem 2009 je zároveň vedoucí projektu příhraniční spolupráce ZUWINS – Jižní Morava, Dolní Rakousko, Brno, Vídeň. Od roku 2008 je krajskou zastupitelkou Jihomoravského kraje, na kraji také zastává funkce místopředsedkyně Výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost, místopředsedkyně Výboru pro regionální vztahy, místopředsedkyně komise pro Regionální rozvoj a členky komise pro sociální věci a rodinu. Před vstupem do ČSSD v roce 2002 nebyla členkou žádné politické strany.

Informace o obou kandidátkách jsou zpracovány s využitím veřejně přístupných údajů na jejich webových stránkách. Kandidátka č.1 se k „vyznání“ kandidátky č. 2 doposud nevyjádřila a zřejmě tak ani neučiní. 

Takže - NO COMMENT!

PS. Abych předešla případným dotazů: ANO, kdybych mohla volit ve volebním obvodě Brno – město, volila bych kandidátku č. 1!

http://www.slavikova.info/o-mne-slavikova.html#obsah

http://eliskawagnerova.cz/kdo-jsem/